Chromofobie

Musím přiznat, že mě to moc nechytlo. Filmařsky asi dobré, ale na diváka tvůrci trochu zapomněli, mi přijde. Nějak není komu fandit a čeho se chytit. Od začátku nesympatické postavy, vykolejenost, a ty neustále se měnící barvičky taky spíš odrazovaly. --- Ben Chaplin, Penélope Cruz či Ralph Fiennes ve filmu režisérky Marthy Fiennes a s hudbou Magnuse Fiennese... Tyhle rodinné filmy většinou bývají nalevačku. Ruka ruku myje, žádná konstruktivní kritika a podle toho vypadá výsledek. Abych nebyl hned na úvod nařčen z neobjektivnosti, dovolím si nejprve citovat uživatele s nickem Subjektiv z ČSFD: "Poslední dobou se mi mozaikové filmy ve stylu Magnolie, 21 gramů, Crash či Babel začínají zajídat. Mám z nich pocit, že mozaika umožňuje režisérovi do filmu nacpat víc krizí, dramatických situací, dojemných osudů, událostí obecně a přitom všem se elegantně vyhne potřebě vykreslit postavy do větší hloubky. Přeskakování pozornosti mezi postavami mu dává i snadný nástroj k náhlým změnám nálady - snadněji tak dostává diváka, kam potřebuje. Pokud je každá postava jiná, je to ještě snazší. Tím nechci říct, že by se mě potíže páru ve středním věku, sociálního pracovníka, nemocné prostitutky atd., nijak nedotýkaly. Jejich příhody však jsou příliš krátké, jak novinové zprávičky - naštěstí i podobně uvěřitelné. Vzbudí soucit, ale nedají pocit, že jste zažili (viděli) něco opravdu výjimečného. Leccos sympatických detailů se však najde, např. chlapík, který nedokáže zastřelit jelena, ale snadno (byť si to vyčítá) zničí několik lidských osudů." Osobně bych jen dodal, že mě to moc nechytlo už od začátku. Filmařsky asi dobré, ale na diváka tvůrci trochu zapomněli, mi přijde. Nějak není komu fandit a čeho se chytit. Od prvních záběrů nesympatické postavy, vykolejenost, a ty neustále se měnící barvičky taky spíš odrazovaly. Český disk načíná protipirát, trailery na filmy Veřejný nepřítel č. 1, Milk, Pád, Druhý dech a Podvod, jedna reklama, jinak je disk zcela bez bonusů. Český dabing je oproti originálu zase neuvěřitelně plochý, až to tahá uši. (22.01.2009)

Osudy jedné rodiny se uvedou sáhodlouhým představováním, jehož účelem je patrně důsledně načrtnout charaktery všech zúčastněných. To se ale dalo udělat za mnohem kratší dobu. Nemusím manželku vidět několikrát nakupovat, cvičit s osobním trenérem v jejím superluxusním domě, nebo chodit na psychoterapii, abych pochopila, že je to ve zlaté kleci zavřená nešťastná a slabá žena. A tak je to i s ostatními postavami. ____ Prolog trvá a trvá a najednou - hup-šup - přehoupne se rovnou do závěru, který odhalí, že pečlivé představování bylo potřebné jen kvůli tomu, aby natáhlo čas. Samotný příběh - třesknutí, které rozhodí členy bohaté a privilegované rodiny - by se dal odvyprávět na běžné stopáži 90 minut, a i tak by měl co dělat, aby ten čas smysluplně vyplnil. ___ Scenáristická nemohoucnost trčela hlavně z mikropříběhu nešťastné prostitutky, jejího milovaného dítěte a andělského sociálního pracovníka - to byla historka, jak z romantického románu z 19. století. U Dickense bych to brala, v současnosti to ale působí trapně a křečovitě. ___ A konec je jak z pohádky od nějaké autorky podřadného čtiva pro ženy. Škoda, že v tom ztráceli čas tak dobří herci. /3. 12. 14./ (03.12.2014)

Poslední dobou se mi mozaikové filmy ve stylu Magnolie, 21 gramů, Crash či Babel začínají zajídat. Mám z nich pocit, že mozaika umožňuje režisérovi do filmu nacpat víc krizí, dramatických situací, dojemných osudů, událostí obecně a přitom všem se elegantně vyhne potřebě vykreslit postavy do větší hloubky. Přeskakování pozornosti mezi postavami mu dává i snadný nástroj k náhlým změnám nálady - snadněji tak dostává diváka, kam potřebuje. Pokud je každá postava jiná, je to ještě snazší. Tím nechci říct, že by se mě potíže páru ve středním věku, sociálního pracovníka, nemocné prostitutky atd., nijak nedotýkaly. Jejich příhody však jsou příliš krátké, jak novinové zprávičky - naštěstí i podobně uvěřitelné. Vzbudí soucit, ale nedají pocit, že jste zažili (viděli) něco opravdu výjimečného. Leccos sympatických detailů se však najde, např. chlapík, který nedokáže zastřelit jelena, ale snadno (byť si to vyčítá) zničí několik lidských osudů. Slabé **** (11.09.2008)

Chromofobie je bez sympatických postav. To by nevadilo, kdyby alespoň nějaká z nich byla hodná pozornosti, zajímavá, uhrančivá - což se také nestalo. A tak se před očima prezentují nezajímavě předestřené tisíckrát filmařským průmyslem vytěžené problémy (korupce mocných, vztahové problémy zaneprázdněných, přátelství mezi lidmi s odlišnými zájmy, úpadek a pád prostitutky samoživitelky).... Pak už nic nezachrání ani zajímavé barevné ladění a architektonické zarámování. (30.03.2009)

Divák se časem stává filmofobným - odolným vůči filmovým sdělením, protože se ta sdělení donekonečna opakují a variují. Mozek hledá nejen novinky, ale i zákonitosti. Z novinek se stávají schémata, ze schémat automatismus nebo ještě hůře nuda. Před pár lety by mne tento film velmi zaujal, dnes jen potvrdil to, co již vím – věci nás mění, oddělují a oddalují. Objekt moderního umění (co je umění a co je moderní umění je otázka sama o sobě) "Chromophobia", což je plasmová dvojobrazovka, která reaguje na nejmenší změny v okolí, se ukazuje být citlivější, než úspěšní z vnějšího pohledu, majetní lidé, kteří se vyhýbají přirozeným lidským citům a emocím. Doprovodný text k tomuto artefaktu hlásá: "The silver screen has an exagerrated capacity to reach its audience, touching places that the brush can only dream of" (Stříbrné plátno má zvýšenou schopnost oslovit své diváky, dotknout se míst, o kterých si malíři se svými štětci můžou nechat leda zdát). Zvrácenost moderní civilizace projevuje se i v tom, že se člověk dívá na filmy, aby cítil to, co má cítit v běžném životě, a prožívá jen zástupné city. Až otupí se i tento vjem, bude člověk pak schopen cítit ještě něco kromě fyzické bolesti? ___ Trojka za příliš prvoplánové a zromantizované podání charakterů a témat – obzvlášť té osamělé nemocné prostitutky. (07.10.2011)