Babel

Babel sice není tak efektní, šokující (bezmezné násilí, bojoví psi) a depresivní (dusná past v podobě nového bytu určeného k milostným radovánkám) jako Alejandrův debut Amores Perros, přesto bude popcorn opět nepříjemně drhnout v krku a colu si pro tentokráte raději ani nedáte. Opět vznikl mezinárodní film, opět se díky němu pohybujeme v náročné narativní struktuře. Divák se tentokráte orientuje podstatně lépe (i když u 21 gramů nešlo rozhodně o žádné mínus, přesto Alejandro zvolil divácky poněkud vděčnější cestu) a sledujeme tak tragickou událost jedné zbloudilé střely, která se odehraje kdesi v Maroku, ale vzápětí se šíří rychlostí blesku i do dalších částí světa, kde přidává další střípky do logicky fungující mozaiky. Nehody a útrapy nepřicházejí z čistého nebe, ale jsou výsledkem náhod a nerozvážných omylů. Originální režisér, který se v poslední době stal velmi žádaným zbožím, tímto snímkem uzavřel vskutku výstavní „trilogii“, kdy první snímek představoval spletitý příběh na úrovni velkoměsta, druhý snímek se pustil na mezinárodní pole a Babel své putování ukončil v globálním měřítku. I v Babelu se dotýká ožehavých témat (terorismus, imigrace), i těch zcela lidských (propast odloučení, ztráta komunikace). Dokonale vypiloval svůj jedinečný vizuální styl, každý příběh má svoji atmosféru, rytmiku i melodiku. Lokace jsou dokonale vybrané, od poeticky větrné marocké pouště až k extramodernímu, střihově bohatému Tokiu. I práce s herci mu jde náramně – tlumeného (za mě výtečného) Brada Pitta nechal s jeho věkovými nedostatky, nenalíčeného, s šedými vlasy, Cate Blanchett sice celý film jen leží a trpí, ale i tak nesklouzla k sentimentálnímu ztvárnění bezbranné ženy. Velice ale potěší chůva Amelia v podání Adriany Barrazy, Mustapha Rachidi v roli Abdullaha, otce dvou chlapců, stejně jako talentovaná Rinko Kikuchi, jejíž svět je pod tíhou nekonečné hluchoty a jež se snaží své sexuální zkušenosti získat docela agresivním způsobem. Ińárritu sice v mých očích natočil poněkud „chladný“ film bez (úplně) emocionálního náboje předešlých počinů, přesto mě zasáhnul o notný kus více (stejně jako v případě Little Miss Sunshine) než Oscarem za nejlepší film roku ověnčená Scorseseho Skrytá identita!! Celkově 80%. (28.02.2007)

Hmatatelnou příběhová symbióza, vyšponovaná nad rámec šustivé scenáristické kostry, která je vysoustružena velké Akademii na zakázku - tedy kromě japonského příběhu, jehož provázanost s celkem (předmět, jehož původní a nový majitel se kdysi sešli) je poněkud vrtkavější a nedokáže to do vás takříkajíc tolik emocionálně napálit. Iñárritův vyprávěcí standard ale jinak funguje se svou obvyklou razancí a stylem. Až se chce říci, že velké hvězdy v upoceném a syrovém Babelu vyčnívají a ruší než že by sloužily vyššímu cíli (jinému než propagačnímu). (10.02.2007)

Troufnu si podle dojmu hodnotit jednotlivé segmenty nového Ińárittuova filmu: Maroko - 7/10, Mexiko - 6/10, Japonsko - 10/10. Nemám potřebu hodnotit film jako celek - důvodem, proč píši tento koment, je japonská část snímku. Doposud jsem za nejlepší filmy, jež se aspoň trochu citlivě dotýkají světa neslyšících, potažmo hluchoněmých, považoval hlavně Bohem zapomenuté děti a v podstatě i korejskou Sympathy for Mr. Vengeance. Babel představuje další povedený přirůstek do této rodinky. Příběh postižené japonské dívky Chieko jsem prožíval jako dlouho žádný jiný. A hodně dlouho jsem se tolik nesblížil s filmovou postavou jako v případě hluchoněmé slečny, nehledě na pohlaví. Nevím, zda-li je Rinko Kikuchi také v reálu hluchoněmá, ale ve filmu je úžasná. Neodvažuji se tvrdit, že vím, jaké pocity frustrace a vykořenění takový člověk zažívá (do členství v řadách neslyšících mi ještě pár procent zbývá), ale dovolím si tvrdit, že Rinko to zahrála bezchybně. Díky ní a nádhernému hudebnímu podkresu ve mně japonské zakončení vzbudilo nejvíc emocí v celém filmu. (24.02.2007)

Je zajímavé, že vesměs lidem do filmu nezapadá japonská linie. Mě spíš trochu neladila návaznost té "hraničně mexické", která tu zastupovala problém většiny mozaikových filmů, konkrétně trochu krkolomné a svévolné příchody problémů. Ale beru to jako Inárritovu potřebu vyjádřit se k problému, který je pro něj trochu osobní, navíc tato část je naprosto perfektně zrežírovaná a zahraná (Adriana Barraza). Jestli je ve filmu něco perfektně vyjádřeno, je to sdělení o potřebě citu mezi lidmi (který sna dokáže překonávat jazykové a kulturní bariéry). A druhá a pro mě možná i zásadnější věc. Na útržcích televizního zpravodajství je nádherně vyjádřena povrchnost toku informací a vůbec primitivnost celé té mediální děvky. Informace se neověřují, nepodrobují rozboru, prostě se zařazují do momentálního ideologického obrazu světa, na němž mají "nezávislá média" svůj lví podíl. Ocením každého, kdo na to dokáže ukázat prstem. (24.02.2007)

Předešlým Iňárrituovým filmem "21 gramů" jsem byla přímo nadšená, takže na Babel jsem se hodně těšila. Po odchodu z kina jsem jím byla trochu zklamaná, protože konečná katarze zdaleka nebyla taková jako právě u mozaiky lidských osudů a váze lidské duše. I Babel je jakousi mozaikou, ale zdaleka ne tak propletenou. Jenže po chvíli zjistíte, že ho nedokážete vyhnat z hlavy, že se pořád vrací. To je pro mne u filmu nejvzácnější vlastnost. A proto těch pět hvězdiček. Mimochodem, zmiňovat herecké kvality všech zúčastněných, sílu scénáře a zručnost režie či snad hudební podbarvení je už naprosto zbytečné. Mexická kinematografie už nějakých pár let velice příjemně překvapuje. (03.06.2007)