Tobruk

Podle mě se Tobruk vydařil. Po projekci byly moje dojmy sice ještě trochu rozpačité, ale teď už na něj vzpomínám v podstatě v dobrém. Jako největší problém vidím zvrat v půlce filmu, který mě totálně vyhodil ven a jenom jsem zoufale zíral, co se to děje, ale v ostatních bodech se Marhoulovi docela dařilo. Tobruk je filmem, který postrádá patos, šikovně se vyhýbá spoustě klišé a překvapilo mě, že se vážně nejedná o klasické válečné drama hollywoodskýho střihu. Marhoul dává velký důraz na vizuály (ten film vážně nevypadá, že je český) a hlavně se snaží vyprávět obrazem a ne dialogem, což je většinu času velké plus. Jenom ke konci to bohužel začne drhnout (moc dlouhých záběrů, které brzdí děj) a štvalo mě, že jde posledních 30 minut tak trochu do ztracena. Taky jsem nepochopil, proč se Marhoul zaměřil zrovna na postavu Jana Meduny, která mi přišla od začátku nevýrazná a chybělo mi pozadí u velitele Roberta Nebřeňského, bez něhož působil jako dost plochá figurka. Jako celek ale solidních 6/10 P.S. Ultradlouhý záběr, co byl v teaseru, bych z filmu okamžitě vystřihnul. Hrozně to tam brzdí. (04.09.2008)

Tři problémy: 1, Rozhodně si nemyslím, že by Marhoul trávil večery nad teoretickými statěmi filmových badatelů, kteří zkoumají mimoobrazová pole a vztah mezi vnějškem a vnitřkem záběru (kupř. pohled postavy mimo záběr evokuje omezení rámu filmového obrazu). O avantgardních postupech nemůže být v případě Tobruku řeči. Marhoul sjel pouze očima rozpočet, dal si dohromady jedna a jedna, a kdykoliv směřovalo k akci, vystrčil ji mimo obraz tím, že přesunul postavy mimo dění – a kamera, jak známo, nemůže zanechat postavy samotné a musí je následovat. Z epochálních válečných bitev zaznívá ve filmu pouze zvuk, a to proto, že je několikanásobně levnější – a proto mazaně využívanější – než dekorace a triky v záběrech. 2, Ochotníci a naturščici posbíraní ze všech koutů republiky výrazně kontrastují s vypulírovaným vizuálem. Pokud chtěl Marhoul se svým kameramanem dovršit mimetické schopnosti fotografie (a takovému způsobu by biomechanické herectví bez emocí odpovídalo), pak mi není jasné, proč nám v každém třetím záběru odhaluje okolní svět jiným způsobem než zrak a předvádí se. 3, Protože jedinec neovládá v Tobruku prostředí, ale prostředí jedince, není možné se na zdecimované postavy empaticky napojit. Nadto lezou Marhoulovi do snahy vyprávět kontinuální drama různé vycpávky a velké scény, které se ale s kontinuálním dramatem neslučují, a navíc, jak řečeno v bodu jedna, všechny tyhle vycpávky a velké scény kamera míjí, tudíž se nelze divácky napojit - stejně jako na postavy - ani na ně. Vcelku lapálie, pane Marhoul, třebaže úmyslná. (03.05.2009)

Filmy stárnou a některé žánry stárnou rychleji. Tak je tomu i v případě válečného filmu, když starší trháky a snímky, které ve své době znamenaly pojem, dnes působí nechtěně směšně svou naivitou, patosem a použitou technikou, která vůbec neodpovídá dobovým reáliím. Tobruk tyhle hvězdné filmy nechává daleko za sebou, protože Marhoul je dlouholetým fandou válečné historie a vůbec celého světa military a dal si mimořádně záležet, aby jeho film vypadal z tohoto pohledu hodnověrně. Bohužel film má dvě roviny. Z té první je cítit mimořádná pečlivost a snaha jednak udělat mimořádný film, jednak vzdát hold československým vojákům v severní Africe, jenže tahle rovina se střetává s tou druhou, kterou představují omezené režijní zkušenosti a schopnosti spolu s omezeným rozpočtem. Výpravné válečné velkofilmy jsou doménou hollywoodské kinematografie a pokud chce takový vyrobit evropský producent, musí sáhnout k vícečetné koprodukci. Tohle můžete maskovat, jak chcete, ale stejně se nízký rozpočet zákonitě projeví. Tedy pokud nechcete natočit komorní film o lokální válečné epizodě se skupinkou vojáků. Hlavní zádrhel filmu ale spočívá ve scénáři, který neobsahuje silný příběh, protože je epizodicky rozkouskovaný a navíc ani plnokrevné postavy s propracovanými charaktery. Ty jsou jenom naznačené, v lepším případě načrtnuté, takže se s nimi divák plně neztotožní nebo je naopak nedokáže naplno nenávidět. Marhoul zkrátka neumí pracovat s diváckými emocemi. Srovnejte si jeho Tobruk se Smrt si říká Engelchen (jaký je to rozdíl mezi popravou zajatce v tomhle filmu a v Tobruku) nebo s Nebeskými jezdci. Přitom je Tobruk zjevně ambiciózní film, který měl zabodovat na nějakém tom festivalu, a konec konců i sklidil pár Českých lvů. Právě na takových filmech je vidět provinčnost současné české kinematografie. To dno vypadá všude stejně, ale kvalitu té které národní kinematografie poznáte podle snímků, které se chtějí řadit do špičky. Se vší úctou k Tobruku, tohle je jenom průměr, byť lepší průměr. Celkový dojem: 60 %. (22.04.2012)

Rozhodně největší filmové překvapení na domácí půdě za posledních x let. Václav Marhoul nemaže divákovi med kolem huby a válku se nesnaží romantizovat, ani ji využívat jako pozadí k romanci. Dějová linka není téměř žádná, ale tehle epizodický styl vyprávění jsem docela uvítal. Parádní pouštní atmosféru dokresluje minimum hudebního doprovodu, v napínavých scénách se například žádná hudba nevyskytuje. Postavy jsou skvěle zahrané, nečernobílé (za všechny excelentní parchant ve skvělém podání Roberta Nebřenského) a chovají se uvěřitelně. Pár výtek by se také našlo (roztahanost děje), ovšem s přihlédnutím k tématu a k situaci, v jaké se nachází poslední dobou tuzemský film, budu hodnej. 90%. (01.11.2010)

První pokus jsem podnikla 16.5.2014. Tehdy jsem film po chvíli vypnula. Jak se zdá, ten správný okamřik nastal až letos. Ocenila sjem, že nejšlo ani o přehlídku zbraní ani o detailní záběry rozstřílených lidských těl. Bylo tam mnohem víc psycholigie, bať ne zcela dotažené do konce. Věřím tomu, že velkou část ve válce zabíralo i čekání a snaha zabít nudu. (16.05.2014)