Richmond, Anglie 1923. Spisovatelka Virginie Woolfová píše v azylu svého venkovského domu jedno ze svých vrcholných, nejintimnějších a vnitřně nejkomplikovanějších děl "Paní Dallowayovou". V Los Angeles roku 1951 si touto knihou prosvětluje depresi všednodenního stereotypu těhotná žena v domácnosti Laura Brownová, připravující narozeninovou oslavu pro svého manžela. Také moderní paní Dallowayová - Clarissa Vaughnová, emancipovaná nakladatelka z New Yorku roku 2001 - chystá oslavu pro muže, kterého miluje: pro básníka Richarda umírajícího na AIDS. Jeden den ze života tří různých žen obývajících tři různé časoprostory nabízí meditaci ... (zobrazit celý text)
Nádherně vybroušený diamant. Jak scénáristický a režisérský, tak i herecký a hudební. To je přesně ten film, který bude lákat k další a další projekci, a jako u diamantu, bude z každé strany trošku jiný a znovu nádherný. Také ale asi není pro všechny - oni taky všichni nerozeznají diamant od bižuterie a spoustě lidí se ty pestrobarevný sklíčka líbí víc .... I když jsem se do pocitů hlavních hrdinek dokázal vpravit i já, tak vnímavé ženy budou asi potřebovat šestou * :)
Naočkována knihou jsem nemohla tento film ignorovat a jen jsem trnula, jak si režisér poradí s takovou spletí povah, pocitů a časových rovin. Poradil si tak, že knize neublížil, spíš naopak. U Meryl Streep jsem na bezchybný výkon zvyklá, takže spokojenost. K Nicole mám trochu averzi, ale možná je to proto, že jde z filmu do filmu a její obsazení tady bylo i vzhledem k náročnému líčení (proč angažovat herečku, která je dobrá a Virginii podobná, když to jde i takhle) tendenční, ale budiž - byla dobrá. Kdo mě ale naprosto odrovnal byla Julianne Moore. Žádná americká hospodyňka nikdy neměla takové grády jako její Laura, ať už to bylo v "soucitné" scéně se sousedkou, v "sebevražedné" scéně v hotelu, u večeře s "milovaným" manželem a synem nebo v závěrečné "bombě" s vygradovanou pointou - prostě krása, krása, krása a můj soukromý Oscar pro Julianne.
Existenciálne bádanie ženskej mysle v tom najcharakteristickejšom rozpoložení - zmietanej neistotou, večnými pochybnosťami a nespokojnosťou. Námet, naháňajúci strach, natočený mužom lepšie, než by ho kedy natočila ktorákoľvek žena. Nie všetky momenty som sa dokázal s trpiacimi postavami stotožniť, no v deväťdesiatich percentách stopáže som si našiel dokonca seba samého. Daldrymu sa podaril zázrak. A ďalšími zhliadnutiami to u mňa pravdepodobne vytiahne na 5*. Na prvý krát sa to všetko proste vstrebať nedalo.
Po delší době mě opět jeden film vysloveně dostal. Krásný a poutavý film s úžasnými hereckými výkony tří hereček v hlavní roli i všech ostatních, z nichž nejvíce vyčnívá strhující Ed Harris:-).
Nechtěl bych to vidět dabovaný. Fantastické herecké výkony. Nicole Kidman s falešným nosem a parukou je vážně k nepoznání a jako introvertní, depresemi zmítaná žena je skvělá. Ale ještě úžasnější je Julianne Moore. Toho Oscara měla dostat ona, je to "její" film. Její scéna v hotelu je taková emocionální nálož, že by sama o sobě na jeden film bohatě stačila. Ale Daldry nás, diváky, nešetří a emocionálně to hrne od začátku do konce. Zkrátka - HODINY jsou sto minut napraskaných emocemi, které dokonale dokresluje skvostná hudba Phillipa Glasse. Při dnešní filmové produkci se mi moc často nestává, aby mi běhal mráz po zádech, ale u tohoto filmu se mi to dělo často. Jsem strašně rád, že se ještě točí takové filmy. Obrovské překvapení - nic moc jsem od toho nečekal a ona takováhle pecka!
Fantastický filmový koncert. Film je velmi věrnou adaptací (velmi dobré) knihy Michaela Cunninghama, scénář, kamera, výprava, hudba Philipa Glasse a samozřejmě i herecké výkony staví tohle dílo vysoko nad obvyklou Hollywoodskou produkci. Přesto s odstupem času dávám "jen" opravdu poctivé lepší 4*, protože mi v něm něco těžko identifikovatelného chybělo, ale neuvízl v mé paměti tolik, jak se mi zdálo po jeho shlédnutí.
Nemůžu se ubránit myšlence, že by mě Hodiny mnohem víc uchvátily, kdyby byly CELÉ o Virginii Woolfové. Ale to je jenom můj názor, navíc ani sám nevím, proč ten pocit mám, když i příběhy Laury Brownové a Clarissy Vaughanové jsou plné tragiky a emocionálně jsou velice silné a dobře vím, že bez nich by Hodiny byly úplně jiné... Co ale vím jistě, že v tomhle ryze ženském filmu se neztratili ani mužští herci, obzvlášť Ed Harris (proč se mi vybavil Pollock?), který byl podle mě na Oscara. Ani na vteřinu jsem se u Hodin nenudil, i když přiznávám, že bych vydržel civět na obrazovku s nastraženýma očima a ušima, kdykoliv bych zjistil, že "Tady je Glassovo". Myslím, že Hodiny budou zrát jako víno...ne objektivně, ale pro každého z nás, tak jak budeme procházet tímhle světem...ale jestli nakonec získají další rozměr nebo zoctovatí a budou působit víc zklamání než potěšení, to se neodvážím odhadnout ani u sebe.
Vynikající film, v němž si všechny tři hlavní herecké představitelky zasloužily Oscara. Excelentní byla hlavně Nicole Kidman - jednak výrazně pozměněným zevnějškem, jednak tím, jak Virginii Woolfovou ztvárnila - jako trpící, rozpolcenou, narušenou ženu, která nedokáže najít cestu k sobě samé. Za to jí patří mé vysoké uznání.
Výtečný, výtečný film, který výrazně zvýšil můj zájem o život a dílo Virginie Woolfové. 90% Zajímavé komentáře: golfista, Marigold, Superpero, 2Pac, MIMIC, Dominicus (přiznávám, že jsem jej nedočetl do konce, nicméně, zaujal mne :)
Hodiny jsou klasickým filmem, na který si nelze udělat jasný názor během jednoho sledování. Nejen proto, že jsou postmoderně rozloženy do tří časoprostorů, spojených jak motivicky, tak prostřednictvím postav. Z tohoto pohledu se jedná spíše o jednu z těch jednodušších skládanek, jejíž princip odhalíte velice snadno, neboť cílem Stephena Daldryho není matení diváka... V prvním časoprostoru prožívá svůj těžký boj s chorobou a nepochopením Virginia Woolfová (fenomenální výkon Nicole Kidman!). Z pocitů nepochopení, osamělosti a vykořeněnosti vyrůstá její román Paní Dallowayová. Tuto knihu v padesátých letech čte Laura Brown (křehká a uzavřená Julianne Moore), matka žující v iluzi spokojené rodiny, ale v nitru zápasící s podobnými pocity nepochopení, jako Virginia. A v roce 2001 jméno hrdinky románu napůl v žertu dostává Clarissa Vaughan (sugestivně zahraná Meryl Streepovou)... nemá asi cenu zdůrazňovat, že i ona zápasí se životní deziluzí, neštěstím a osudovým mužem, kterého miluje, ale který jí kdysi dávno odhodil... Všechny hrdinky spojuje Woolfové román, podobný citový stav a lesbické sklony. To vše je provázáno do složitého komplexu vztahů a emocí, které během jediného "filmového" dne projdou bolestnou katarzí. V jednom osudovém dni se tři roviny příběhu proplétají v poměrně soudržný filmový celek, kterému zpočátku chybí gradace a topí se ve velkých slovech (ta intelektuálská patetičnost se ho drží v únosné míře stále), ale v rozhodujících chvílích má vždy velký emocionální náboj a dar diváka zaujmout a donutit přemýšlet. Trochu na překážku je mi genderový filtr při vidění mužů jako a) submisivních a zžentštilých intelektuálů (Leonard Woolf) b) ztroskotaných a bezcílně bloudících umělců (Richard Brown) c) tupých a nevšímavých zviřátek v domácnosti (Richie Brown). Navzdory částečným antipatiím však přiznává Hodinám velkou vnitřní sílu a značnou stylistickou vyzrálost. Díky nim a též díky citlivé režii a výtečné hudbě Philipa Glasse jsou velkým diváckým zážitkem...
