Čtyři slunce

Nemůžu si pomoct, ale Bohdan Sláma se už trošku opakuje, ještěže do ústřední role neobsadil (opět) Pavla Lišku, Plesl byl lepší. Krom skvělých hereckých výkonů nabídnou Čtyři slunce sice krásně bláznivou, ale trochu prvoplánovou a účelovou postavu (Karel), dost krkolomný děj (přesto v mnoha ohledech silný) a vyvrcholení, které spíše zklame. Ještěže se snímku drží taková ta krásná "Slámovsky" bezvýchodná atmosféra... 7/10 PS: Štěstí bylo o třídu výš. (28.09.2012)

Slámovi se opět povedlo takové štěstí, že jsem se hned zkraje projekce chtěla zabít asi tak stejně intenzivně jako u Mužů v říji. Naštěstí po té přišla Aňa a navzdory všemu uhrála zbytek filmu. Nic víc se nestalo. Nač tedy plýtvat rozbory, že je to jen další Divoká včela s Venkovským učitelem. Konečně závěrečné moudro "Jdu se vychcat." mluví samo za sebe. A trojice ze Zázraků života - Melíšková, Chmela, Plodková - taky neudělala žádný zázrak. Závěrem snad lze podotknout, že debata na téma poučený a nepoučený divák by byla zajímavá, jinak nikoli. (22.03.2012)

Bohdan Sláma je jeden z mála současných českých režisérů, který má podle mě svým divákům co sdělit. Potíž je v tom, že ne vždy volí adekvátní prostředky a docela často mu vychází spíš neživotné konstrukty než skutečné palčivé příběhy ze života. V případě Čtyř sluncí jsem už po pár minutách měl pocit, že Sláma hovoří jiným jazykem, než jakým vládnu já. Míjení je v tomto případě absolutní. Po 33 minutách trápení jsem to vzdal a v tom případě se pochopitelně vzdávám i hodnocení pomocí hvězdiček. Kdybych ale dokázal dokoukat do konce, bylo by skutečně hvězdičkové nadělení skromné. Patrně extrémně skromné. Karel Roden se v jedné scéně ptá přítomných, proč tu jste, co tady děláte, a já jsem se celou dobu ptal, proč na to koukám, když existují tisíce rozumnějších způsobů trávení volného času... (13.01.2014)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)

A zase tu máme lidi v depresi. Zase krize manželská. Zase problémy alkoholismem. To, že jeden z těchto lidí, který ještě hulí, má depresi velikou, vidíme už na začátku. Nemá proto cenu dívat se, jak se deprese stupňuje a jak se z vztahů stávají oddělení jedinci, kteří nemají šanci na přežití. Bohdan Sláma tyto všechny krize a problémy s nimi následující už použil. Otázkou tedy zůstavá, zda-li pak má cenu opakovat se. Jenže opakovaný vtip už není vtipem. Když ho slyšíme podruhé, říkáme si, že už jsme ho slyšeli, ale že byl vlastně dobrý. Odměníme zářivým úsměvem člověka, který nás ním chtěl rozveselit. Konec konců nemohl přeci vědět, že vtip známe. Pokud ho slyšíme potřetí (pomiňme fakt, že by nám ho říkala ta samá bláznivá osoba) už se neusmíváme. Mračíme se sice až počtvrté (např. Pepíček nechce zvednout babičku ze země, jelikož věci ležící na zemi se přeci nesbírají….), ale je stále možné , že ho úředáme dál. A já vám říkám, nepředávejte tento film. Odpustí se, pokud se vám líbil výkon Geislerky. Ta je ale výborná vždy, takže to stejně nemá cenu. A jestli jste se těšili na Rodena, vězte, že stačí navšívit Bohnice a můžete ho vidět několikrát. Krom toho ho nepochopíte. Když ve vás dříme nejistota s návštěvou kina či se zabrousením na jisté nelegální stránky, pak vás ujišťuji, že dívat se dvě hodiny na rozklepanou kameru, která zabírá strašně zblízka, tudíž nikdy nevíte, co se děje za rohem (což já strašně nerada), nedělejte to. Tato zpráva je adresována lidem, kteří to čtvrté slunce našli a chtějí si pojistit, že je to to správné a proto ho chtějí vidět. Ale vždyť ono stačí jen zůstat na zahradě u nerudného dědka a babči, dát si dort s malinami, zapít sklenkou domácího džusu a hned uvidíte všechny! Vážně chcete podstoupit nášup dusivého dortíku? (14.04.2012)