Čtyři slunce

Bohdan Sláma je jeden z mála současných českých režisérů, který má podle mě svým divákům co sdělit. Potíž je v tom, že ne vždy volí adekvátní prostředky a docela často mu vychází spíš neživotné konstrukty než skutečné palčivé příběhy ze života. V případě Čtyř sluncí jsem už po pár minutách měl pocit, že Sláma hovoří jiným jazykem, než jakým vládnu já. Míjení je v tomto případě absolutní. Po 33 minutách trápení jsem to vzdal a v tom případě se pochopitelně vzdávám i hodnocení pomocí hvězdiček. Kdybych ale dokázal dokoukat do konce, bylo by skutečně hvězdičkové nadělení skromné. Patrně extrémně skromné. Karel Roden se v jedné scéně ptá přítomných, proč tu jste, co tady děláte, a já jsem se celou dobu ptal, proč na to koukám, když existují tisíce rozumnějších způsobů trávení volného času... (13.01.2014)

Typický český film bez Troškovských a Vieweghovských kýčů ve své nejlepší formě. Jeden odporuje: „Poetické nic!“, druhý navrhne: „Až příliš reálné hledání sebe sama ve světě s vytrácejícími se cíli i hodnotami!“ A nad tou všudypřítomnou poetičností punkové subkultůry proti proudu i proti sobě, i její slunečnou alternativou září čtyři geniálně napsané i zahrané slunce. Čekal jsem hodně, dostal jsem víc, ale nikdy by mě ani nenapadlo že během půl roku se dostanou do kin dva perfektní české filmy. Stalo se. Ahoj, Karle. (25.04.2012)

Pro mě je Sláma jeden z těch režisérů, u kterých jsem si jistý, že mě jejich dílo nebude bavit. Zkusil jsem to a ejhle, nebavilo! Přeci jen jsem na té kravině našel něco pozitivního. Když se najde dost peněz, aby si "umělec" vystřihl takovýto film, když mu někdo zaplatí Rodena a Geislerovou, Mádla, Kronerovou, Plodkovou a Chmelu, není na tom Česko špatně. (06.10.2012)

Takhle to má vypadat, Poupata! Pro mě příjemné překvapení, zejména po čtení rozporuplných recenzí. Po již zmíněných Poupatech je to vítané osvěžení, slunce ukazují, jak udělat film vyjadřující se ke skutečnosti (ať už společenské nebo sociální) a nebýt při tom těžkopádný nebo neuvěřitelný. Vůči Poupatům je to samozřejmě trochu nefér, protože Sláma využívá trochu jiné poetiky - v zaměření na nižší třídu se ale tyto dva snímky protínají. Také mají společné, depresivní ladění, u kterého vítězí Sláma svou vyvážeností, kdy není problém uvěřit a ztotožnit se s problémy postav, a taky na rozdíl od Jiráského dává alespoň nějakou naději na zlepšení. Kromě Slámovy svojské přírodní poetiky (kde nelze opomenout krásnou kameru Diviše Marka) Čtyři slunce odlišuje i přídavek jakéhosi duchovna, které zosobňuje Mistr Karel a nejvíce pak závěrečné vyústění. O Mistrově působení si můžu myslet, co chci, ale způsob, jakým Marek se Slámou snímají přírodu, si mě (skoro až duchovně) získal a nebeský závěr mi vůbec nevadil, jako symbolika 'boje' to bylo hezké. Open your mind! (09.04.2012)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)