Dobrodružství

0/10 Podle me by se tento film mel jmenovat Utrpeni, protoze by pak presne vystihoval divakuv pocit pri jeho sledovani. Kdyz Antonioni, tak jedine v anglictine - ehm, teda presneji v americkem obdobi - toto fakt nejde, uz po prvnich deseti minutach jsem to musel vypnout a jit spat. Pak jsem tomu dal dalsi sanci, ale po dalsich deseti minutach se situace opakovala. A pak jeste dvakrat - takze priznavam: nevidel jsem to cele a jsem na to patricne hrdy. (02.11.2009)

Fascinující příběh je sondou do vědomí života italské smetánky ze šedesátých let pobývající v záplavě blahobytu života ztroskotanců. Atmosférické proniknutí do duše bohaté společnosti a jednoho vztahu. Citový příběh odvíjejíc se v obrazech, který vypráví, jak se člověk může zmýlit ve svých vlastních pocitech lásky. (06.01.2008)

Antonioni má dokonale jasno v tom, čo urobí a ako to urobí. Anna, Sandrova milenka a Claudiina priateľka sa stratí na mieste, ktoré úkryt neponúka. Zreteľne sa tu črtá metafora toho, že Anna sa stratila "sama v sebe", v kunderovskej "neznesiteľnej ľahkosti bytia". Postupne sa objavujú indície, že Anna bola videná na rôznych miestach, takže sa Sandro a Claudia vydávajú hľadať ju. V skutočnosti len idú "v jej stopách", strácajú sa sami v sebe. Prechádzajú priam mytologickým prostredím Lekárne, obchodu s farbami, v kostolnej veži obdivujú scénografické kvality okolitého mesta ("fasády") a komunikujú prostredníctvom zvonov, hoci si rozhodne majú čo povedať, dostávajú sa na "hluché miesto", do dediny s mŕtvolným tichom, divnou ozvenou a strašidelnou metafyzickou architektúrou, na samom konci sa ocitajú "na šikmej ploche", ktorou je stanica autobusov s klesajúcim terénom. Toto všetko pochopiteľne nie je žiadna zábava, no zábava tu rozhodne nebola cieľom. Vlastne si momentálne nedokážem vybaviť jediný umelecky skutočne hodnotný film, ktorý by ma pobavil, tak ako trebárs Burial Ground alebo Evil Dead. Tí kolegovia, ktorí sa orientovali výlučne podľa názvu a evidentne čakali Indianu Jonesa riešiaceho záhadu megalitov na Veľkonočnom ostrove si svoje sklamanie zaslúžia. Antonioni mal na mysli avantúru, románik, a aj to so silným ironickým odstupom. Road movie, ma molto strano. (25.02.2009)

Velmi dobrý film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Jeho hlavní předností je pro mě úchvatný zjev mé velké oblíbenkyně M. Vitti - z každého záběru na ni jdu do mdlob. Přijde mi zajímavé, že mě na tomto filmu zas tak nezaujala obrazová stránka, jak bych u takové černobílé klasiky čekal, ale spíše dialogy. Příklad za všechny: Anna: "Sandro... Měsíc je příliš dlouhá doba. Zvykla jsem si být bez tebe." Sandro: "To je jen běžná sklíčenost. To tě brzy přejde." Anna: "Tentokrát jsem to pocítila ještě víc." Sandro: "Pak to tedy potrvá trochu déle, než tě to přejde." Anna: "Já si ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Nebo jsi přesvědčen, že i my dva si nedokážeme vzájemně porozumět?" Sandro: "Budeme mít dost času si povídat. Až se vezmeme. Budeme na to mít celý život. "Anna: "Za takovýchto okolností by sňatek neměl žádný význam. Nepřipadá ti, že už se chováme, jako bychom byli svoji? Nežijí snad Giulia a Corrado, jako kdyby byli svoji?" Sandro: "Proč o tom musíme mluvit tady a hádat se? Věř mi, Anno, slova jsou čím dál tím méně potřebná, vytvářejí nedorozumění. Starám se o tebe, Anno, není ti to dost?" Anna: "Ne. Není mi to dost, Ráda bych byla nějaký čas sama." Sandro: "Ale kdybys jen řekla, že jeden měsíc..." Anna: "Být sama déle: dva měsíce, rok, tři roky! Vím, je to absurdní. Jsem zmatená. Myšlenka, že tě ztratím, mě dohání k šílenství... a přesto... Už to necítím tak jako dřív." Sandro: "A co včera u mě, to jsi taky nic necítila?" Anna: "Vždycky musíš všechno zlehčovat."... Plný počet hvězd nakonec nedám proto, že se mi pozdější Antonioniho filmy přece jen líbí víc. Navíc mě nebavil Gabriele Ferzetti - mám pocit, že i kdybych se na jeho tvář díval věčnost, nedokázal bych si ji zapamatovat, tak fádní rysy ten herec má. Jeho dokonale bezvýrazný zjev je natolik zaměnitelný, že kdybych ho ještě někdy viděl v jiném filmu, zaručeně ho nepoznám. Krom toho mám pocit, že jsem snad neviděl jiný film, v němž by tolikrát zaznělo slovo "proč" - ačkoli jinak italštinu bezvýhradně zbožňuji, zde už mi to jejich věčné "perché" lezlo krkem, všichni ho omílají dokola a dokola jako malé děti (ve filmu zazní celkem 70x). Nějaké to shrnutí na konec: samozřejmě to není film pro každého (člověk odkojený modermí bezduchou produkcí, který je líný u filmů přemýšlet a není schopný se na ně soustředit, musí skoro jistě prozívat tento film jako příšernou nudu, kde se vůbec nic neděje), ale zrovna u tohoto filmu mi to přijde zbytečné zdůrazňovat, protože tak nějak automaticky čekám, že si ho pustí hlavně ten, kdo už předem ví, co má čekat, a pro koho nejsou staré černobílé filmy na překážku - vydrží-li takový člověk těch skoro 2,5 hodiny dokoukat do konce, dočká se zasloužené odměny - neobyčejně působivého závěru. Dostat finální scénu z hlavy bude trvat velmi, velmi dlouho... (30.08.2015)

Filmu nelze upřít revoluční a působivou stylistickou stránku ani jeho místo v historii kinematografie. V první polovině mi měl Antonioniho počin co nabídnout a působil svěžím dojmem, jenže v druhé polovině začal ten pravý "Antonioni" a každá další minuta se stávala čím dál víc ubíjející a postavy více a více vzdálenější a nezajímavější. Efekt odcizení tak byl vystihnut natolik dokonale, až jsem film a všechno v něm začal téměř nenávidět. Hodnocení je proto spíše subjektivní a nesnaží se upřít filmu dobové kvality. (19.06.2011)