Pevné pouto

I was in my own perfect world... Peter Jackson natočil fantaskní variaci na Hitchcockovo Okno do dvora, ochucenou o Zodiaca a Alenku v říši divů, plnou nezapomenutelných scén s daleko lepším a funkčním prostředím, než bylo to v Nebeských stvoření. Scény z mezisvěta působí jako zjevení. Možná jsou jen laciným lákadlem, ale neuvěřitelně účinným. Díky nim se divák ocitá za zrcadlem vlastní představivosti a nechává jí ukojit oku lahodícími vizemi. A právě tyto pasáže jsou ty, které dělají z The Lovely Bones něco neuvěřitelného, byť jsou to jen střípky odlákávající pozornost od skutečného dění. Škoda hry s otevřenými kartami a některými sázkami na jistotu, jenž zadrhávají a ve výsledku snad i zdržují. Takhle Peter Jackson sbírá řadu minusových bodů z nichž nejvýraznější jsou příběhová roztříštěnost, patrná hlavně v druhé polovině, a doslovný konec, kdy se vlk nažral a koza zůstala celá. Proto je Fincherův Zodiac nedostižitelnou metou, která nepodává finále takovýmto polopatickým způsobem. Ačkoliv si The Lovely Bones zaslouží plný počet už kvůli příjemné retro atmosféře oděné do podzimního vizuálu a zejména neselhávajícímu obsazení. Neuvěřitelně subjektivních a zatraceně sobeckých 9/10. (03.01.2010)

Strašně, ale úplně příšerně, mě tam rozčilovala ta digitální kamera, ten digitální svět a umělotina, ve kterým se příběh odehrává velkou část filmu. Určitě to ale není špatný. Právě naopak. Pevné pouto je supr film. Vždyť to taky točil TEN Peter Jackson, a jako režisér rozhodně špatnej není. Ani nemůže, když už toho má tolik za sebou. Každopádně všecko ostatní má na kraji geniality. Knižní příběh, speciálně hudba, ale i herecké výkony. Všecko tu šlape jako po másle a tak to má být. Dokonce jsem ani netušil, že mě film tak snadno dokáže z minuty na minutu měnit náladu z hnusné na ještě hnusnější. Ale jde to. Fakt to jde. A stačilo k tomu jen to, když se úhlavní sračka minula před kamerou. Víc zhnuseně jsem se fakt dlouho necejtil. (29.03.2010)

Mrazilo v kostickach... Z hudby, z Rachel Weisz, z uzasneho Stanley Tucciho, z tej ubijajucej atmosfery, ktoru musi vnimat kazdy rodic (a to este rodicom nie som), z vymenuvania dievcenskych mien na konci a co si budeme klamat, pri pohlade na placucu Rachel som sotva dychala, ako som mala stiahnutu hrud. Kazdopadne potesila Susan, jej hlaska: "Vies preco sa mi nic nestane? Lebo si kazdy den davam svoju medicinku" ma sundala od smiechu do kolien, potesil Christopher Moltisanti alias Michael Imperioli a velku herecku nadej vidim aj v mladej Rose McIver ako drzej sestre Lindsey... Ja som maximalne spokojna, jeden z mala filmov, ktore som ochotna pozerat aj viackrat. (03.01.2010)

Kde nic není ani smrt nebere (scénář) a méně znamená mnohdy více (triková stránka). Předkládané obrazy jsou sice nejednou nádherné, ale emočně naprosto vyprázdněné. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Peter Jackson dojede na syndrom provázející tvorbu Tarsema Singha. A přitom to v úvodní půlhodině má všechno potřebné, včetně u tohoto typu snímku tolik potřebných zmiňovaných emocí. O to více bolestnější je zbytek stopáže, jelikož výtečný "prolog" akorát dokazuje, že by to bývalo šlo i jinak. Kupříkladu více v náznacích namísto okázalých CGI krajinek. (03.01.2010)

Celkem dost drsné drama. Ještě než půjdu spát, tak si pustím něco veselého a od zítřka si budu našeho souseda měřit hodně nepřátelským pohledem! Není mi dobře a příště se takovým filmům vynasnažím vyhnout. Jsou na můj vkus až příliš reálné a já si tohle nebezpečí uvědomuji víc než je mi milé. Doufám, že mé dítě žádného pana Harveyho nikdy v životě nepotká! Jinak pěkně udělané, akorát místy roztahané na zbytečně dlouho. (08.08.2016)