Carrie

Režijně naprosto bravurní. De Palmův styl je maximálně progresivní a účelný. Člověk si tak připadá chvílemi doslova jak na horské dráze. Začne to fenomenálně natočenou scénou ve sprchách, pokračuje to několika hluchými scénami (pouze hudba, obraz) a končí to rozdělením obrazu na několik sektorů a zrychlené hlasy jednotlivých herců. Ulítlé, ovšem nesmírně odvážné. Několik scénáristických kliček je těžko pochopitelných (jestli vůbec), nicméně děj jako takový je poměrně jednoduchý. Na jeho relativní plochosti a přímočarosti však o to více vyniknou režijní schopnosti hlavního tvůrce. Sissy Spacek není nikterak hrůzostrašná a ani závěrečná scéna mě nepřiměla zakrýt si oči - i když působivá je, to bez debat. Existuje však několik výrazně lepších adaptací Kingových knih, které jen lehce nadprůměrnou Carrie bez problémů zastiňují. (30.01.2007)

Zase jedna adaptace Kinga, která je sama o sobě dostatečně životaschopným produktem. Dějová kostra filmu je přímočará a prostá, avšak De Palmovi se povedlo maximálně sugestivně natočit stěžejní momenty. Okamžiky, které naznačují schopnosti titulní (anti)hrdinky, jsou podbarveny smyčcovým štěkotem alá Psycho - funguje to skvěle (zrcadlová scéna!), ostatně soundtrack a kamera odvádí skvělou práci v celém filmu. Psychologicky nerovná válka zakřiknuté a opovrhované Carrie s její nábožensky fanatickou matkou stojí především na skvělých výkonech Sissy Spacek a Piper Laurie. Trochu jsem litoval, že film neměl delší stopáž a nevěnoval domácímu teroru více prostoru; pokud si ale něco opravdu zaslouží místo v síni slávy, je to fatalistická plesová scéna. Lépe to natočit prostě nešlo, smekám. -----SPOILER----- Moment, kdy Carrie povstává jako anděl zkázy, zmáčená krví od hlavy až k patě, s šílenstvím ve tváři a hořící tělocvičnou za zády, je nezapomenutelný. Vydařený je rovněž závěr. Edit 22. 10. 2013 - po vidění nové verze s Chloë Moretz: Vzhledem k tomu, že jsem k Carrie psal článek a musel si zážitek oživit, musím říct, že De Palmův film prakticky nestárne - z dnešního pohledu je výborným extraktem kvalitní sedmdesátkové filmařiny, která se nebála kontroverze a explicitních scén (jeden by chtěl dodat alibistické rčení "na svou dobu", ovšem je fakt, že De Palmův film je otevřenější, než většina soudobé produkce). Navíc je výborně zrežírovaná, fantasticka zahraná a má boží kameru a hudbu. 9/10 (01.03.2008)

Zatím netuším jaké budou možnosti remaku, ale originál se mě moc líbil. Atmosféra je ukázková, příběh netradiční a herci skvěle padnoucí do svých rolí. Navíc De Palma není žádný amatér a již tady naznačil své možnosti. Zlomová scéna s kyblíkem trvá snad 10 minut, ale přitom ani na moment nenudí. Kamera střídavě snímá jak šťastný pár, tak spiklenecké duo pod jevištěm. Do poslední chvíle je divák držen v napětí. 75% (12.12.2013)

Tento film by pravděpodobně nevznikl nebýt ženy Stephena Kinga, Tabithy, která rukopis Carrie "zachránila" z odpadkového koše, kde se King rozhodl, že mu bude nejlépe. Nakonec v roce 1974 spatřila Carrie světlo světa a o dva roky poté natočil Brian De Palma tento film. Sissy Spacek skvěle padla do role tyranizované dívky s nadpřirozenými schopnostmi a Piper Laurie zase správně "šíleně" ztvárnila fanatickou matinku. Ale mám pocit, že dabéři se trošku spletli a neuvědomili si, že nedabují romantickou slátaninu ze střední školy, ale nýbrž kultovní drama podle předlohy mistra hororu. Carrie je jedna z mých filmových hrdinek. A řekla bych, že i pro spoustu holek, které si něco podobného samy kdysi zažily. Kolik dívek, které byly někdy ve škole za neoblíbené podivínky, samotářské, odstrčené outsiderky, jimž se ostatní vysmívali, ubližovali jim a ukazovali si na ně, by si přálo, aby se jim všem pomstili tak, jako Carrie. Pro mě Carrie byla, a možná vlastně stále je, ideálním snem o pomstě. Představa, jak se všichni zoufale snaží dostat pryč, zatímco já procházím mezi doutnajícími plameny, s nepřítomně upřeným zrakem, s velkou silou, která mě přerůstá, a s níž mohu zničit cokoliv jen budu chtít. Já jsem nyní vládkyní. Stvořila jsem peklo, do něhož mě oni sami zahnali... (16.01.2008)

"JÁ JDU, MAMI. NEMůŽEŠ MĚ ZASTAVIT A UŽ SE O TOM NEBUDEME BAVIT." Kingův první román, který se jako první dočkal zfilmování a jehož filmová podoba byla prvním velkým úspěchem Briana De Palmy (a naučila nás, co je to telekineze). Tenhle film mě kromě mnoha jiných věcí (např. pro DePalmu typických pečlivě promyšlených a naaranžovaných dlouhých záběrů a vynikající Sissy Spacek) vždycky fascinoval svým netradičním, nesmírně působivým použitím filmové krve. Ani v jedné z obou slavných krvavých scén není krev prolita násilně - ve sprše jde o krev menstruační, na plese zase o nastrčenou krev z prasete - a přitom vás pokaždé zasáhne mnohem víc, než kdyby stříkala z nějakého podříznutého hrdla. Protože tahle krev není jen nějaká hustá tekutina vypadající dobře na plátně, je to šarlatové stigma, které vás poznačí jako v obou případech hlavní hrdinku, symbolizujíce nejprve její proměnu v ženu a později ve vražedný stroj. Není možné, aby na vás krev, spouštějící se za idylické hudby po Carriině pihovatém stehně a unikající jí mezi prsty, nesmazatelně neulpěla a jako Carrii vám na plese neslepila vlasy a nevpila se vám do výstřihu, měníce vás před zraky všech z princezny zpátky v Popelku a následně v nelítostného anděla zkázy. Je to krev, kterou už ze sebe nikdy nedostanete. Za zmínku stojí také ironické pojednání náboženského fanatismu, viz. scény kdy matka ztluče Carrie knížkou s biblickými texty nebo Carrie matku ukřižuje. Jeden z nejdrastičtějších a nejsmutnějších filmů, jaké jsem kdy viděl. (24.09.2005)