Import/Export

Takže tady máme ženu z Ukrajiny, která jede vydělat peníze svému miminku (které ale zůstane v Ukrajině) do Rakouska a pak tu máme muže, který je z Rakouska jede z otcem makat do Ukrajiny. Ti dva se nikdy nepotkají. Tak, a tohle je celý film. Žádné emoce, žádná scéna bez hloubky, prostě nic, co by bylo zajímavé nebo artové. Teda ano, za celé dvě hodiny a něco tam je jedna jediná scéna, která má hloubku a emoce (ta, kde tančí někde ve skladě s tím důchodcem). Ale jedna dobrá scéna za celý film, který do toho všeho má ještě dvě hodiny? To je špatný vtip. Pak si budu pamatovat ještě ten karneval, ale tím to končí. Příběhy lidí, kteří mají smůlu, ale je to natočené tak, že to s nimi divák neprožívá a nakonec to vlastně ani neskončí. Možná Ulrich Seidl zaklíčoval nějakou strašně hlubokou myšlenku do těch blábolů důchodců, ale jestli tomu tak fakt bylo, tak je to celé oproti té naladě akorát tak na smích. Pak je v tom filmu hodně odkazů na Slovensko, třeba jedná část se točila v Luníku IX. Nebo taky máme Slovensko v té hospodě, jak tam balí tu Ukrajinku, tak na stole jsou tácky Zlatý Bažant (slovenské pivo). Ale abych pana Seidla jen nekritizoval - ty statické záběry ten film zachraňují a jsou na něm to nejzajímavější. Takže za to jedna hvězdička. A ta druhá za odvahu natáčet něco v Luníku IX. To je opravdu jen pro silné, ty záběry ve filmu to i jasně říkají. Ale art to teda není, vlastně mi ani nepřijde, že by se o to Seidl aspoň pokoušel... 2* (19.10.2018)

Čerstvý zážitek z letošních Karlových Varů a pro mě jeden z nejsilnějších zážitků filmového roku (alepsoň toho dosavadního) vůbec. Chladné, odosobněné obrazy, kamera, která ale současně prakticky před ničím neuhýbá a bere si na svůj sociálně kritický paškál penis obtlosutlého hovada, frndu ukrajinské webové striptérky nebo zadek umírajícího staříka v "eldéence". Přitom z toho ale neleze ani na ždibínek takový samoúčel (byť také v něčem pozoruhodný) jako v loňské Taxidermii. Nesmlouvavou konkrétností, hmatatelnou tělesností a nulovou ochotou dávat laciné odpovědi, tím vším se mi Import / Export na dlouho vryje do paměti. Vysere se v ní, poválí v tom nějakou úžasně humanistickou myšlenku o evorpské vzájemnosti, krkne si a hopsavým krokem ukrajinské socky odejde ze záběru. Do hajzlu, v čem že to vlastně chci žít? Btw, odpudivější kulisy, než je reálný obrázek slovenského cikánského sídliště, by Seidl nenašel ani na té Ukrajině - měly bychom se nad sebou vážně zamyslet. (08.07.2007)

K týrání postav není napříště zapotřebí hororového žánru – Import/Export ukazuje, že horor a život znamená totéž. Otázkou rovněž zůstává, zdali to nejcennější v životě je život. ____ V Evropě vládl dlouhé údobí trend otevřeného buržoazního existencialismu kolem Bergmana, zatímco dnes Rakušané podobně jako Maďaři (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) dorážejí na trh dramaty vesměs existenčními (pro pořádek: třetí vlnu představuji workoholické seriály přímo z pracovního procesu – nemocnice, vyšetřovatelé atp.). Existenční nesnáze v sobě ovšem sebezahrnují i ty existenciální, neboť nemáte-li peníze, ztrácíte i důstojnost. Odtud polovičatost evropských uměleckých filmů z 60. let, jež, s výjimkou neorealismu, trápily postavy pouze vnitřně. Tato redukce – existenční / vnější a existenciální / vnitřní – se projevuje zejména v použité stylistice: trápíte-li postavy vnitřně, můžete jako režisér stále zůstat u „vnějších“ krásných obrazů a hudby (pokud tedy nechcete v některých momentech skrze styl filmu ilustrovat divákovi mentální procesy těchto postav), avšak existenční dramata jako Import / Export si žádají prostředků zdrženlivějších – odtud je patrné, proč je pojímán Import/Export dokumentárně. Celou tuto načrtnutou koncepci je možno přisoudit zákonu zachování energie: stylisticky bohatší existenciální filmy (+) vypovídají o nečinných postavách (-), zatímco dokumentární objektiv (-) směřuje k lidem činorodějším (+) – ono když nemáte co do huby a provází vás existenční potíže, není pro pasivitu místo a nastupuje činorodost. I Sartre coby stoupenec výroku, že „existence předchází podstatě“, což vlastně znamená, že člověk není ničím předurčen a že charakter a význam člověka jsou určeny jeho činy, nikoli jeho názory, skutky, ne slovy... a ten samý Sartrer coby literát spjatý s životem (a méně jako filozof spjatý s metafyzikou) spadá mezi potenciální fanoušky Import/Exportu, nikoliv Bergmana. Sartre byl myslitel nikoli pro věčnost, ale pro dnešek. (10.03.2009)

Syrový realismus čiší z tohoto neúprosného "dokumentu" odvrácené strany života: Ukrajinky, která si v nouzi vydělává v Rakousku a konzumních Rakušanů, kteří zabíjejí duševní prázdnotu na Ukrajině. Po filmové stránce je tu mistrně ukázáno až příliš ponížení lidské důstojnosti člověka 21. století. Ponížení dobrovolné i nedobrovolné. Ty dvě hvězdičky jsou za tu formální - řemeslnou stránku filmu, ten zbytek za obsahovou depresi a beznaděj... (04.05.2010)

Stroze zobrazená bezvýchodnost, ponechanost a ponížení člověka v odlidštěném, bezectném světě peněz, moci a pohrdání. Je to silná výpověď, ale zploštělá. Osobně si mnohem víc vážím tvorby Kena Loache, Michaela Hanekeho a dalších, kteří akcentují lesk i bídu našeho společenského zřízení, ale jimž do filmu přestoproto pořád ještě prosakuje skutečná krása a zázračnost života samotného, jedinečné povahy existence, bytí, jakkoli vnějšně zostouzeného, přece ucvhacujícího. Seidl jako by se tím ponížením a lidskou hanbou a pokleslostí snad opájel. *~ (08.10.2022)