Obsahy(1)
Jaké by to bylo, být na světě ještě dalších sto nebo dvě stě let... Záznam představení Divadla S. K. Neumanna v Praze (1970). Kdo by někdy nezatoužil alespoň na chvíli po nesmrtelnosti... Drama Karla Čapka Věc Makropulos právě před touto touhou varuje. Emilia Marty zná recept na nesmrtelnost a žije již více než 300 let, nicméně, touha po nesmrtelnosti již dávno vyprchala a ztratila své kouzlo... Hra je uváděna jako komedie o třech dějstvích s přeměnou. Spíše než o komedii, jak ji běžně chápeme, jde o drama s filozofickým podtextem. Záznam představení hry Věc Makropulos z roku 1970 v nastudování souboru Divadla S. K. Neumanna v Libni, s Janou Štěpánkovou v titulní roli a divadelní režii Karla Pokorného, dnes uvádíme ke 110. výročí narození spisovatele, dramatika a dramaturga Karla Čapka. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Nepříliš podařená adaptace skvělé Čapkovy divadelní hry. Naprosto úžasnou Janu Štěpánkovou naneštěstí obklopili strašliví herci, předznamenávající černý kvas propukající normalizace (především Karel Urbánek, Miroslav Nohýnek a Václav Mareš), úděsně zplošťující celou hru. Pravda, mužské postavy ve hře nemají mnoho kladných rysů, ale jsou různé, vnitřně propracované, odlišené, zatímco zmínění herci přímo vtělují plochost a prázdnotu (nesenou příznačně unifikovanou uřvaností, ruinující dialogy i dramatickou linii hry). Sama scéna není minimalistická, ale podobně jako defilující herci – minimální. Pokus o aktualizaci (se zrcadlem) nevyšel. Je příliš zevní, nezapojený do celkové výstavby inscenace, a nadto uvádí na slepé uličky interpretace (Elina není z jiného světa, jak by se mohlo zdát z její anetičnosti, nežije za scénou, ale právě naopak: je naprosto zakotvená v tomto světě, na což ukazuje i její strach ze smrti) a ústí v podbízivou pointu. Podobně zklamaný jsem byl i u nedávného vinohradského představení, v němž kralovala Daniela Kolářová (shodou okolností vystupující také v této adaptaci v roli Kristýnky) a skvělý byl i Jaroslav Kepka jako Hauk-Šendorf. Obě hry mi přijdou jako dva extrémy nepochopení předlohy: na jedné straně rutinní plochost a na druhé straně podlehnutí nutkavým nápadům „co by se tak ještě dalo“. Teď čekám na další zpracování v Národním divadle. Z prvních fotografií a kostýmů se však zdá, že ani Robert Wilson nepochopil a promarnil šanci, které se mohl chopit. Protože právě Soňa Červená může tou nejdokonalejší E. M. ()
Posledních 20 minut je jednoznačně na plný počet, protože tam jsem se konečně dočkal toho, na co jsem čekal celou dobu. Popravdě, kdyby se to celé točilo okolo otázek, jestli by vůbec byla možná nesmrtelnost a pokud jo, co by to znamenalo a po odhalení receptu na ni se nad tím filozofovalo přesně tak, jak to tady bylo v těch posledních 20 minutách, přišlo by mi to naprosto skvělé, ale takhle mi strašně dlouho trvalo, než jsem se do toho dostal a upřímně mě ten příběh moc nebral. Nevím, jestli je to tím, že už jsem několik sci-fi se stejným tématem viděl a tak mě tu nemělo co "překvapit" nebo tím, že většina herců přehrává a že jsem z toho necítil žádnou silnější atmosféru, možná se na tom podílelo obojí, ale tahle inscenace mě jaksi zrovna neodrovnala. Možná je i chyba v předloze, ale s tou jsem se tu blíže setkal poprvé, takže nebudu soudit. Tak jako tak, zajímavé to bylo, dostatečný přesah to má určitě a závěr je geniální, ale víc jak na tři to prostě nevidím. Silné 3* ()
Karel Čapek vládl českému jazyku jako málokdo a jeho divadelní hry mají jednu úžasnou výhodu: ač nesou závažné poselství či námět k zamyšlení, jsou také proklatě vtipné a svižné. V tomhle záznamu Makropulky funguje jistý režisérský koncept, který dle mého dost ruší divadelní atmospheru celku, ale bohatě to vynahrazuje skvělé obsazení, jemuž vévodí famózní Jana Štěpánková v roli E.M. ()
Čapek je jeden z mých nejmilejších českých autorů, ne-li vůbec nejmilejší, ale tahle hra bohužel zůstala na půl cesty. Základní dějový nápad – osud hlavní postavy – je miliónový, předkládané myšlenky hodně nosné, ale podány jsou, hlavně to zamýšlení nad společenskými důsledky extrémní dlouhověkosti, tezovitě až prkenně, nedramaticky – odříkány ústy postav, místo aby byly rozehrány v rámci děje. Škoda. Tato konkrétní inscenace je báječně atmosférická, s parádním výkonem Jany Štěpánkové, dobře odvedeným řemeslem u většiny pánů, efektní i efektivní „reflektorovou“ scénografií a chytře vymyšlenými introvertními zrcadlovými pasážemi (rád bych věděl, jak se realizovaly na divadle) – kolem a kolem vzato hodně zajímavý, ale nikoli strhující kousek. ()
Pozoruhodná inscenace libeňského divadla vyniká především skvělým výkonem Jany Štěpánkové a na jevišti zřídka viděným prvkem dvojího vnímání hlavní postavy, do jejíhož světa nahlíží divadelní divák jakoby jejím vědomím. Jakkoliv jsou výkony ostatních protagonistů rovněž vysoko nad průměrem a režii jak divadelní, tak televizní není co vytknout, jedná se o "jen" - alespoň z mého pohledu - nadprůměrně dobré, ne však vynikající představení. Nápad se zrcadlem je však i přesto povznáší kamsi výš. Mluvit v této souvislosti o základní myšlence dramatu, o hlubokém Čapkově ponoru, o autorském pohledu, jehož filozofický relativismus je až nepříjemně moderně (či módně) postmoderní, považuji za nošení dříví do lesa. Nenásilné aktualizace, vkládané do představení, tento dojem rozhodně neruší a je nesporné, že dobový divák jim rozuměl. Stačí, když se perly lesknou; chtít po nich, aby byly pokaždé zářivé, je marnomyslné. ()
Reklama