Garth Marenghi: Nemocnice na kraji světa

Parodie na nemocniční seriály říznutá parodií na horory a 80tky jako takové se ani v nejmenším netrefila do toho, co mě připadá vtipné. Několikanásobný gag jak hrdinové bojují s jakoby oživlým předmětem, či záměrně toporné herectví a špatné střihy - zdálo se mi to maximálně tak trapné a vhodné jako scénka jen na dětskou oslavu. SHRNUTÍ: Když parodie není vtipná, je to pořád ještě parodie? (03.04.2021)

Je smutným paradoxem, že natočit něco záměrně špatně, dá přinejmenším stejně práce, jako natočit něco záměrně dobře [ale asi to dá práce víc, protože příručka ”how to do it worse” neseženete], nemluvě o tom, kolikrát méně invence dá vyrobit šmejd mimoděk. Parodie je nejvyšší formou obdivu, ale nesmlouvavost a trefnost, s níž „Darkplace likviduje aureolu model jako „Twin Peaks", „Riget" a třeba všech „Mlh", co jich stříbrné plátno obestírá, je fakt sžíravá. Žvásty zneuznaných géniů televizní tvorby, jimiž je děj [silné slovo, vím] vítaně přerušován, vrhají na originály světlo, v nichž jsem je nikdy nechtěl vidět a které už na ně bude dopadat, dokud si budu Merenghiho & spol. Pamatovat – dost možná tedy navěky. Marenghi jako tupé, arogantní, šovinistické hovado je bůh, Dean Learner nezaostává, ale Matt Bellamy a jeho Sanchez je jednička už jen pro utajenou osmdesátkovou klasiku „One Track Lover". Ze všech záhad obestírající nemocnici v blatech je nejnepochopitelnější existence pouhých 6-ti epizod. (14.11.2012)

"Dórk-plojs", jak by řekl samotný veliký Garth Marenghi svým pozoruhodným přízvukem, je ohlédnutí za kultovním hororovým seriálem z osmdesátých let. Nová, revidovaná edice nám prostřednictvím autentických komentářů dává nahlédnout do nejhlubšího nitra legendárního "splétače snů." Spisovatele, scénáristy, režiséra a herce v jedné osobě. Muže, kterého potkáte na hranici mezi spánkem a probuzením ... nebo na autogramiádě v obchoďáku. Až potud výborný. Jenže na druhou stranu jsem se nemohl zbavit pocitu, že každá epizoda má co do stopáže nejmíň přes hodinu. Tak děsivě to celé "neodsejpá". Koncentrace humoru na čtvereční minutu je navíc dost řídká, takže se Dórk-plojsu zas tak úplně nepodařilo překročit stín pouhé mystifikační blbůstky. Po šesti dílech tahle parodie tak trochu zasoulženě skončila. A já jsem rád. Nevím totiž, jesli bych ještě jednou se zdravým rozumem vydržel větu: "I'm Rik Daglas, eM Dej"... (28.05.2013)

Nečekala bych, že po Black Books a IT Crowd mě dokáže ještě něco tak překvapit a pobavit. U prvního dílu jsem brečela smíchy, ty ostatní byly slabší, ale taky vtipné. Je smutné, že pod pojmem parodie si většina lidí představí jenom takové příšernosti jako Scary movie. Jak popsat Darkplace? Naprosto umělé kulisy, příšerné herectví, nejpitomější filmové chyby - to vše se tvářící jako ten nejvážnější a nejoduševnělejší seriál všech dob. (05.07.2008)

Ne všemu jsem rozuměla (moc rychlé titulky, popřípadě neznámé britské reálie), proto nemohu dát nejvyšší hodnocení, které by si toho nedoceněné dílo místra Marenghiho zasloužilo. Samotný seriál je tak béčkový, že ani nemůže být parodie, ale namluvený komentář, kdy se tvůrce považuje za boha ("Někdy se modlím - sám k sobě"), producent za vizionáře a herec jím leze do zadku, už parodie je. (03.01.2012)