Všechno co mám rád

Dnes to na tři nebude,a to to v prostřední části (která je nejlepší) mělo k tomu dosti nakročeno. Je to klasicky Šulíkovské, bohužel, nedokáže to tolik zaujmout a to je především škoda. Film je rozdělen do spousty kapitol, z niž některé vyčnívají, některé tu prostě jsou a některé se snaží, ale působí nijak. Hlavě ty počáteční jsou dosti a zbytečně utahané, ale po zhruba 35 minutách nuda pominula. Některé kapitoly jsou jak skvěle vymyšlené, tak i natočené, výběr hudby je taky velmi povedený a Šulíkův styl je tam prostě znát, ale na ty 3* to prostě dle mých pocitů z filmu nemá. EDIT: Tak po nějaké době přidávám tu třetí hvězdu, zaslouží si ji to. (20.03.2018)

Melancholický, ba priam až patetický dej, dotvorený hlavným hrdinom (Tomáš) - pasívnym introvertom, ktorý by mal najradšej od všetkého pokoj - rozdelený do niekoľkých scén s vlastným názvom, pretkaný porevolučnou atmosférou a ponurými náladami nemôže dovoliť nikomu zavrieť oči až do konca filmu. Napätie založené na vyčkávaní, kedy niekto vylepí Jurajovi Nvotovi (Tomášovi) zaklincuje nenásilná, ale o to viac emočne nabitá scéna odohrávajúca sa na stanici: otec nášho hlavného hrdinu odmietne v úplne banálnej situácii, a ako typicky urazený otec, ktorého dieťa nedosiahlo žiadaný úspech v živote, postaví sa do absolútneho odporu. Tomáš je postavený opäť do vzťahovo krízovej situácie, v ktorej však už naberie snahu a odváži sa naprávať počas niekoľkých desiatok sekúnd vzťah s otcom, aj napriek tomu, že si neuvedomuje, že to je viac či menej nemožné. V tomto malom deji v deji nastane prevratná peripetia, keď otec syna požiada o peniaze na autobus, ktoré utratil za hotel, kedže k synovi sa hanbil prísť spať. Scéna vyznieva absolútne melancholicky na dôvažok celému filmu. Film nemá štandardnú kompozíciu, ale je skôr sledom udalostí samých v sebe. (02.07.2016)

Nuda a pokus o akúsi poetickosť a "kvalitu". Si spomínam, že v danej dobe boli všetci hotoví z toho, ako vo filme padlo zopár sprostých slov, ktorými sa nazývajú pohlavné orgány. No dnes sú z toho hotoví ešte niektorí, ale tieto rozťahané filmy z reality, ktorú aj tak všetci poznáme ma nikdy nebrali. Mimochodom, od roku 1992 sa toho medzi ľudmi veľa nezmenilo - jediný poznatok... (18.11.2010)

Když jsem to napsala, jak mě to v průběhu sledování napadalo, a znovu přečetla, vychází mi, že jsem možná příliš přísná. Jakkoli je hlavní hrdina roztomilý, pořád je neodpustitelně tupý. Hrdina, který říká „nerozumíš? ozvi se!“, i když přes dveře slyší, že jeho syn uvnitř zvrací. Jak říká Soňa, slabého muže milovat nedokážu. Ale ani s první ženou nelze soucítit, a druhá je zase jenom nevyzrálá představa femme fatale, totálně iluzorní, která existuje jenom ve chvíli, kdy se na ni muž dívá, jinak ne. Ačkoliv jsou dávány jisté šance prostoru a přírodě, pořád mám dojem, že je to spíše divadelní hra, že všechny kulisy by velmi dobře mohly být jen nakreslené na papíře. A v nich by se odehrávaly vypozorované epizody plné bědujících lidí. Kde jsou detaily. Chladný režijní přístup mi způsobuje křeče v kontrastu s proklamovaně subjektivním vyprávěním. Zdá se mi to, nebo režisér ve svém plánu s formou příliš neoperuje? To bych možná potřebovala vysvětlit. Smysl pro humor jsem zde necítila, ale v nedávné době jsem začala uvažovat o tom, že ho sama nemám. Zajímá mne, zda v Šulíkovsko-Šulajovském světě existují milenecké páry, které si vzájemně neroztírají jídlo po tvářích a těle. Příběh s rozvolněným dějem poskládaným z epizod také zkouším, i moje plánovaná romance z obskurního kapitolu má takto vypadat, možná právě obava, že budu tak moc rozvolňovat, až nic nezbude, mě stále nutí do vlastních příběhů strkat kouzelné koně nebo zombies. (02.12.2013)

Šulík vytvoril hrdinu a nechal ho uväzneného v kontextoch svojich myšlienok a predstáv. Ukazuje nám tu mozaikovitý svet, ktorý je rozdelený do rôznych kapitol. Tieto kapitoly majú tvoriť predpokladám komplexný náhľad do porevolučného slovenska, do obdobia citovej a pracovnej nevyrovnanosti. Hlavný hrdina v podaní Nvotu - ktorý bol pre mňa vždy tak trocha lepším hercom ako režisérom- je stroskotanec a jedinou chybou filmu je, že ním aj ostane. Film nemá potrebný presah. Postavy sa nevyvíjajú. Sú uväznené vo svojich životoch pričom by ste tam ťažko hľadali niečo pozitívne. Snaha o zobrazenie reality by sa mohla považovať za autentickú, ale len v prípade že to vo filme chceme nájsť. Všetko čo mám rád je film, ktorý odkazuje na Hanáka, Trančíka, Joyca a rôznych spisovateľov, ukazuje stret dvoch rozdielnych kultúr a troch rozdielnych generácií a do toho nám hrá Ursinyho kapela a na konci Elenor Rigby. Ale hodnota príbehu, niečo ľudské, nejaká tá nádej, tam nie je. Postavy sa dokážu usmievať, ale len pre efekt, nie preto, že by boli skutočne nad vecou. A práve to že film skončí tam, kde začal ma núti priznať, že to zase nie je až taký film, aby som si ho chcel pozrieť po druhý krát. (29.05.2013)