Somewhere
Somewhere
Somewhere
Odnikiaľ niekam
Somewhere
Somewhere
Režie:
Sofia CoppolaScénář:
Sofia CoppolaKamera:
Harris SavidesHrají:
Stephen Dorff, Elle Fanning, Chris Pontius, Benicio Del Toro, Laura Ramsey, Becky O'Donohue, Alexandr Něvskij, Laura Chiatti, Michelle Monaghan (více)Obsahy(2)
Určitě jste o něm četli v bulváru. Hollywoodské zlatíčko Johnny (Stephen Dorff) bydlí v proslulém hollywoodském hotelu Chateau Marmont. Jeho okolí brázdí v nadupaném Ferrari, a když je zrovna doma, bývá tam s ním dostatek krásných dívek nebo uklidňujících prášků, které mu pomáhají tenhle sladký život zvládnout. Z ničeho nic se jednoho dne přede dveřmi jeho apartmá objeví jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanning), jediný úspěch jeho jinak velmi nevydařeného manželství. Jejich setkání donutí Johnnyho, aby se ohlédl za svým dosavadním životem a upřímně si odpověděl na otázku, ke které dříve či později dospěje každý. Nešel jsem náhodou po špatné životní cestě? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (289)
Zlatý Lev ()
Odnikud někam je třeba prožít – i za tu cenu, že se místy budete nudit. Zároveň si musíte najít důvod, proč nějaký film prožívat zrovna s postavou jako je Johnny Marco. Myslím, že jsem na ten důvod přišel přibližně deset vteřin před koncem. Jistý si ale nejsem. 75% Zajímavé komentáře: Radek99, ScarPoul, gejzuško ()
Už vidím, jak v tom bude plno lidí hledat (ba co hůř - nacházet) hlubokou studnici moudrosti. Což je naprosto mimo mísu. Somewhere je jednoduchý, docela příjemný, atmosférický - ale po hříchu i poměrně zbytečný film. Ta ostentativně nezávislá forma mě zprvu neskutečně štvala, po chvíli jsem se přinutil si na ni zvyknout, neboť jsem pocítil, že mi Somewhere nestojí za stres. Stephen Dorff hraje sympaticky, ale na Oscara to nevidím. 6/10 ()
Záblesk naděje v prázdnotě. Zase jsi mi zlomila srdce, Sofie... Tentokrát něčím, co jsem zvyklý hledat spíš v kontemplativní odnoži evropské kinematografie – dokonale čistými emocemi, které nejsou kontaminovány slovy a zamlžené symboly. Andělské bytosti uprostřed prázdnoty, poetické nicneříkání, vydestilovaný lakonismus filmové řeči. Proč hledat slova, když to jiní napsali přede mnou: odtažitý heartbreak. Na takové se nezapomíná! ()
Nejlepší na prázdnotě je ten okamžik, kdy si ji uvědomíte. Mít k tomu to Ferrari, tak ty skvělé scény na (odcizené a chladné) dálnici natočím s chutí sám. Mám chuť říct, že by se ten film dal nacpat do 5 minut, ale chápu, že by to pak nebylo "ono"... Mé 3* rozhodně nejsou zklamání, spíše jen nenaplněné očekávání větší hloubky a intenzity prožitku té prázdnoty(?!). ()
Scénář: Sofia Coppola .. Snímek, kterým jde snadno opovrhovat, protože si jeho tvůrce myslí, že si může dělat, co chce a uspěje (zdlouhavost záběrů, statičnost, chlad, hra na umění). A překvapivě jí to tentokrát nefunguje. Jde sice o příjemné pokoukání s dobrými herci, ale minimální hloubkou a přidanou hodnotou. Recyklovaná osobitost. ()
To, ze je to istym sposobom recyklacia nielen toho, co reziserka spracovala v svojich predoslych filmoch, by mi ani nevadilo v pripade, ze by tam niekde v pozadi, na urovni intimnych scen preskocil z platna do pritmy kinosaly nejaky pocit, ktory by tomu dianiu dodal v mojich ociach urcitu emociu. Zial, nechalo ma to chladnym a niekde v pozadi som neustale citil pocit, ze to cele bolo viac nutene ako spontanne, resp. zatial co napr. pri Lost in Translation som po chvili zabudol, ze pozeram film, tu sa mi odstupu voci platnu nepodarilo po cely cas zbavit. ()
Smysl života Sofie Coppoly. Velmi neodbytně mě přepadl a dlouho se mě držel pocit, že kráčíme postupně proti toku času a Sofie Coppola právě natočila Odnikud někam coby svůj celovečerní debut. Ano, dívám se na tenhle snímek a úplně vidím v představách tu její slibnou kariéru, ten zjevný talent, ty nádherné filmy, co budou následovat, to rozvedení tématu z Odnikud někam v pozdějším brilantním Ztraceno v překladu... Proč je to ale obráceně? To je mimo rámec mého omezeného chápání. ()
Všechna striptérská a krasobruslařská čísla trvají stejně, jak v reálném čase. Stephen Dorff kouká a to je asi tak všechno. Ne že by to bylo špatné. Jsou tam momenty, kdy to člověka baví (hlavně část v Itálii). Rozhodně ten film ale nezaujme. Prostě se tam toho děje opravdu strašlivě málo. 50% ()
Proč jsi takovej kretén, Johnny?..... Pokud zrovna neděláte choreo pro barové tanečnice, tak prvních 15 minut můžete vynechat. Pak dostanu informaci, že Johnny je slavnej a jeho dcera 5 minut krasobruslí. Jdeme k němu domů a tam – MEJDLO! 2 minuty hledá kalhotky (ne svoje, ale na ženský) a pak – (nebojte se) USNE! Taky dostane 2 esemesky. Uff, půlhodina za námi! Asi tak 5x se ptám dálkovýho ovladače – co to má bejt za tregédii? (mlčí a pes demonstrativně odchází umřít do chodby.) Potom Johnny dělá ještě pár úžasně zajímavejch věcí, ale o tom se přesvědčte sami. Pokud teda chcete vidět film, kde se děje úplný HOVNO! A jsou mi ukradený náznaky (narážky) na jiné filmy, postavy, knihy. Film zřejmě vznikl z důvodu, abych záviděl filmovým hvězdám.!(?) Tak jo, ZÁVIDÍM a přísahám, že až budu STAR, nebudu se chovat jako kretén. A rozvedu se. Protože ti svobodní... – nevěříte? Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Zajímá mě jak žije (nudná) filmová hvězda. 2.) Jsem masér a hledám nové metody. 3.) Nevím, jak má vypadat pořádný hotelový apartmá. 4.) Odjíždím do Hollywoodu. Budu filmová hvězda. PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Somewhere není prázdný film. Je jen filmem o prázdnotě. ()
Ta zdlouhavá první polovina nebyla úplně nudná, ale štvala mě a ubíjela. Předlouhé líné záběry namísto střihu, posedlost černým Ferrari, minimální děj, jen uvedení do prázdného hotelového života osamělé celebrity, nesoucí se v podobně prázdném duchu. Pak ale přišla polovina druhá a v té už jsem našel smysl, emoce i krásu, když přišlo na nalezení vztahu mezi otcem a dcerou - díky kterému se ten rozjezd vyplatilo přetrpět a vnímat. Onen zvolený styl jsem (jako jeho odpůrce) nakonec stejně musel ocenit, protože právě skrze něj se dalo nejlépe (a snad jedině) dosáhnout kýženého efektu. Plus s pomocí výtečného obsazení ústřední herecké dvojice. Je to jednoduché, příliš "podpovrchové", místy nudné, a přesto naplňující. ()
Spolu s THE KIDS ARE ALL RIGHT patří SOMEWHERE mezi moje top indie filmy roku 2010. Meditativní tempo, hvězdná frustrace, Ferrari fetiš, reprodukovaná hudba po většinu filmu, kamera v Lomo odstínech. Zatím můj nej film Sofie Coppoly. Skvělý soundtrack. ()
...s odretými ušami ale musím to vidieť ešte raz, až potom budem vedieť či to má v sebe viac alebo menej. 9/10 ()
Hollywoodský hvězdy mají těžkej život. No a? Možná je to koncept, ale stejně strašně nudí. Zklamání roku. ()
Nesmírně vysilující film. Přitom vše podstatné bylo řečeno už ve Ztraceno v překladu. Můžu v tom hledat hloubku, ale taky si můžu jít udělat večeři. ()
Jestli chtěla Sofia Coppola natočit film, kterej bude naprosto o ničem, tak se jí to povedlo dokonale. Sledovat 1,5 hod, jak někdo jen tak sedí a čumí a tváří se znuděně, případně se projíždí po městě ve Ferrari, to je opravdu dechberoucí filmovej zážitek. Je to dost podobný, jako Ztraceno v překladu, ale tam to ještě aspoň trochu zachránilo pár scén a lepší herecký obsazení. Tady zbyla jen ta nuda. Jedinej důvod, proč nedám odpad, je ten, že se tam našlo několik pěknejch záběrů. ()
I přes benátského Zlatého lva pro mě zůstává film stále nedostatečně doceněným. Sofia Coppola má obrovský cit pro zachycení těch nejskrytějších emocí, přičemž vůbec netlačí na pilu a film nechává volně plynout. Jako nejzajímavějš prvek mi přišel obměňující se temporytmus v jednotlivých částech filmu - dlouhé občas statické záběry, které dokonale zachycují prázdnotu Johnyho života v úvodní a závěrečné části, jsou v opozici vůči části ústřední, kdy je Johny se svou dcerou Cleo a kamera se nesnaží jen tiše pozorovat. ()
Sofia Coppola má strašně blízko k posedlosti, značí to její tři předchozí filmy: Vztah otec-dcera, prázdné výrazy herců, mladé dívky hledající své místo ve světě, hotelové pokoje, zajímavý výběr hudby a to vše zabaleno do melancholické nálady. Po Marie Antoinettě se vracíme zpět k nízkorozpočtovému filmu, ale to neznamená, že příjdete o Sofiino estetické vyprávění. Hned na začátku sledujeme v jednom záběru černé Ferrari, které jezdí dokolečka na dráze. Tím nám naexponovala hlavního hrdinu, jehož život se točí pořád dokolečka a nevede nikam (takže název filmu je jasný). Zbytek filmu se nese ve stejném duchu. Sofie beze spěchu vypráví Johnnyho život a svou pomalostí to dovádí až ke komičnosti. Důkazem je scéna odlitku tváře, kde je celý proces a střih jako by tu neexistoval. Minimální počet dialogů ve vás evokuje film Ztraceno v překladu, stejně tak i život v hotelech, který režisérka zná tak moc dobře. Ale celé se to vleče odnikud někam. ()
Poslední snímek mé oblíbenkyně Sofie Coppolové (která je současně i autorkou scénáře) je přesně takový, jako jeho český název – plyne odnikud nikam. Což je trochu problém, protože on takový být chce, a současně nechce. Aneb natočit film o životní vyprázdněnosti a nudě není jen tak, protože budete vždy narážet na to, aby sama vaše umělecká výpověď nebyla nudná a „vyprázdněná“. Film sleduje krátký životní úsek jakési hollywoodské hvězdy, která je konfrontována se svou životní krizí prostřednictvím profláklého uměleckého prostředku – malého dítěte. Co nám chtějí všechny ty filmy jako Kolja, Cesta, Road to Perdition, Život je krásný, Kid, apod. říci? Je jejich hlavním poselstvím zpráva, že svět dospělých je ve své podstatě zpronevěřením všemu, čemu jsme věřili jako děti, a musí přijít nějaký Malý princ, aby nám řekl, že král je nahý? Proč tak často spisovatelé a filmaři sahají po malém dítěti, jako po ztělesnění nevinnosti, nezkaženého pohledu na svět, a příslibu naděje? Ve filmu Odnikud nikam je oním nevinným tvorečkem 12 letá Elle Fanningová, která má navzdory nízkému věku za sebou už slušnou filmografii. Její rolí je zde bezděčně zasadit semínko pochybnosti do nekonečného proudu flákání hlavního protagonisty, který je ve filmu zobrazen maximálně odpudivě, jak jen to je možné, aby si nad ním typický Čech závistivě uplivl. Drahé auto, kurvy na hotelovém pokoji, rozpadlé manželství, cigára a chlast... Nakolik lze asi v této postavě vysledovat autobiografické styčné body se samotnou režisérkou? Sofie Coppolová mě až doteď bavila tím, jak umělecky zápasila se svým údělem dcery slavného otce, jehož filmy stabilně okupují přední místa ve všech světových žebřících nejlepších filmů všech dob. Že to není lehký úděl a že se s ním celoživotně pere řada dcer slavných otců (u nás např. Tereza Boučková coby dcera celosvětově známého dramatika a spisovatele Pavla Kohouta) lze vysledovat i na tom, že režisérka ve svým dosavadních filmech variuje pořád stejné téma: pocity samoty a nepochopení v současném světě, komunikační vzdálenosti mezi lidmi, nedostatek empatie a porozumění pro druhého - Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta a i Odnikud nikam jsou různými variacemi téhož, a tento prvek opakování je právě dvousečný. Pokud se stále opakujete, vaší výpovědi to přidává na naléhavosti (viz spisovatelé, kteří přežili holocaust a celý život se k této traumatizující vzpomínce ve svých knihách vraceli, u nás např. A. Lustig). Na druhou stranu hrozí, že začnete nudit, a to je přesně případ Odnikud nikam. Osobně tento film vnímám jednak jako nepřesvědčivý, jednak jako prostě jenom nudný (a vlastně i zbytečný, protože totéž jinými slovy už bylo obsaženo v o 4 roky starší Marii Antoinettě z r. 2006, kterou považuji za mírně nedoceněnou). Proč bychom měli soucítit s nějakou hvězdičkou lidového nebe, když je celý současný svět designován tak, abychom k podobným exotům naopak vzhlíželi, a nekriticky je adorovali? Každoroční předávání Oscarů je opulentní přehlídkou podobných lidí, jako je Johnny Marco, kteří živí ohromný zástup lidí, a kterým je ztráta soukromí bohatě vynahrazena vysokými příjmy a aureolou íbrmenšů, jejichž spadlý vlas má stokrát vyšší cenu než polovina majetku Franty Vaňouse z Horní Dolní, který si o těchto celebritách denně čte ve svém oblíbeném bulváru. Ano, pokud je zde mj. hlavním poselstvím to, že i ti slavní to nemají jednoduché (a kdo má?), pak to beru, ale opakuji, že se nedovídám nic nového než staré známé klišé. Minulost ukazuje, že ne každý slavný herec musí život proflákat v sladkém pozlátku své slávy, a řada hollywoodských celebrit časem sekla s filmovou kariérou a životem hýčkané hvězdy, a daly se na pokání cestou Matky Terezy – namátkou mě napadá Audrey Hepburn a její angažmá v UNICEF, nebo třeba Brigitte Bardot a její zasvěcení zbytku života za práva zvířat. Kdo ví, jak by vypadal život Johnnyho Marca za 30 let? Hlavní hrdina mě nechal ledově klidným, a jeho názorový veletoč v závěru filmu byl jedním velkým WTF? momentem. Odnikud nikam je relativně jednoduchý film s jasnou vizí, kterou však režisérka mnohem zajímavěji sdělovala již ve svých předchozích filmech. Za mě osobně zklamání a 3*. () (méně) (více)