Polytechnika

Tohle zase bylo dílo... Dva studenti si sehnali od Čaroděje ze země CIA samopaly, a šli vystřílet školu. O této tematice jsem už psal u snímku Zkažená mládež, takže ještě jednou: Seznam zemí, kde jsou nejpřísnější podmínky na držení zbraně, je následující (seřazeno podle přísnosti): Kanada, ČR, a Slovensko. Snímek se odehrává v Kanadě! Snímek jsem neviděl z osobních důvodů celý.. Každopádně vzhledem k režisérovi je tento snímek stravitelnější, ve srovnání s výše zmíněnou Zkaženou mládeží. ❌ (14.09.2011)

přiznávám,že o tomhle incidentu jsem neměl tušení a je pro mě úplně stejně nepochopitelný jako jiné jemu podobné.Villeneuve nám pak v tomhle případě servíruje celkem sugestivní kousek,který si atmosférou nadcházejícího masakru v ničem nezadá třeba s Greengrassovou Bloody Sunday.Emoce tomu rozhodně nechybí a to i přesto,že všechny postavy včetně samotného vraha jsou celkem ploché...70% (26.05.2019)

Umně vyvolaná deprese a pocit bezradnosti se Polytechnice rozhodně upřít nedá, stejně jako velmi osobité formální hrátky s prostředím, úhly kamery a měnící se subjektivní perspektivou tří hlavních protagonistů - vraha, ženské oběti a mužského svědka. Villeneuve se tím snaží dosáhnout osobnějšího přístupu a větší emocionální odezvy, ale v nastoleném formálním měřítku, kdy akt násilí nastupuje na scénu až nečekaně brzy a styl se spíše zaměřuje na dynamizaci děje v podobě překrývání nejdramatičtějších událostí nežli na užší propojení s oběťmi, mu to moc nejde (nejvíce napínavé sekvence jsou ty, které aplikují hkediskové záběry, ale bohužel jich je příliš málo). A zatímco napojení na psychiku vraha v úvodu docela funguje, hlavní ženská hrdinka je nezajímavá a závěr mě příliš nezasáhl (a mužský klaďas je podivně odbytý). Každopádně je na tom vidět Dennisovo režijní nadání a pro jeho zanícené fanoušky určitě vhodná expozice do jeho tvorby. (28.09.2018)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Denis Villeneuve dnes již patří mezi ty nejzajímavější a nejoslavovanější režiséry dneška, ale Polytechnika je jedním z jeho prvních celovečerních kousků a je nutno podotknout, že velice povedeným. Dějově se podíváme do roku 1989, kdy probíhalo nejenom politické zemětřesení ve střední Evropě, ale zároveň si to nakráčel student Montrealské polytechniky do školy s puškou a rozhodl se postřílet všechny ženy. Silný námět podle skutečné události umocňuje černobílé vizuální pojetí. Událost je zobrazena z několika pohledů a společně s poměrně krátkou stopáží dělá z filmu poměrně údernou a vizuálně i dějově silnou záležitost. Všem doporučuji podívat se na nějaké Villeneuvovi starší filmy jako je Polytechnika nebo Požáry. Už tady se jednalo o vynikající počiny začínajícího režiséra. (23.12.2019)