Zuzana Michnová - Jsem slavná tak akorát

Písničky Zuzany Michnové mám rád, ale jako osobnost jí moc nerozumím, jsme na jiné vlně. A tento film to jen potvrdil. Z mého pohledu se jedná o naprostý úlet, v němž nacházím jen střípky srozumitelnosti. Rád si poslechnu písničky, rád se podívám na Syny velké medvědice, kterých si jako muzikantů nesmírně vážím. Ale na rovinu, čekal jsem něco trochu jiného, než tento hodně umělecký pohled. (07.03.2016)

Ten dokument je jednoduše natolik zajímavě pojatý a natočený, že prostě nemůžu s hodnocením níže. Tohle mě bavilo, i když osobnost Zuzany Michnové v podstatě neznám a dozvěděl jsem se o ní až tímhle způsobem. Líbilo se mi, jak se podařilo hrát si s formou, hrát si s filmem jako médiem. Skvěle pojaté, což je základ toho, proč mě to tak bavilo. (09.12.2015)

Když jdete do kina na dokument o zpěvačce a skupině, o které jste, s výjimkou jedné písně, nikdy neslyšeli, automaticky očekáváte, že to bude propadák. Paní režisérka, která ne nadarmo patří ke špičkám ve své profesi, mě ale přesvědčila o opaku. Velice vtipně pojatý příběh, popisující doby, které zas tak veselé nebyly. Především scéna se stádem ovcí, které "pronásleduje" Zuzanu Michnovou po Vinohradech, stojí za to. Nenásilný dokument, který má všechno, co potřebuje k tomu, aby dokázal zaujmout: dobré zpracování, zajímavé téma, vtipné dialogy a spontánní akce. (02.09.2013)

Marsyas jsou moji oblíbenci, i proto jsem musel ten film vidět. Úplně nezklamal, paní Michnová je trhlá ženská, ale písničky i zpěv jsou výborný. Možná i proto tam Němcová vložila ty hrané pasáže, aby to odlehčila, tu zpěvaččinu zvláštní povahu. Často se k písním Marsyas vracím a že už nové nejsou mi nijak nevadí, protože než by měly být blbé, to těch výborných je z minulosti dost a Michnová je slavná tak akorát. (24.02.2015)

Troufám si tvrdit, že ten, kdo nezažil Marsyas v době největší slávy, tenhle film tak úplně nedocení. Je to vlastně podobné jako Balada pro banditu, i ta má svoje kouzlo hlavně pro pamětníky. Pro mě to je výlet zpátky proti proudu času, protože na střední jsme nevynechali jediný pražský koncert. Jeden z někdejší Dvojky mám ještě někde nahraný. V paměti zase zůstal další z divadla v Bráníku, kde Jirka Vondráček odboural Zuzanu Michnovou při písničce věnované Leonardu Cohenovi. Jindy se zase odbourala sama, když při Můně vypadla z rytmu. Prostě co koncert to improvizace a úžasný zážitek. To všechno a ještě mnohem víc mi dokument připomněl. K dokonalosti mu chybělo to, že písničky nebyly přehrány celé. Klidně bych snesla delší stopáž, kdybych si je mohla zase jednou poslechnout. (29.03.2014)