Melancholie

Co napsat… Larsův předešlý film mě naprosto minul, ale tohle mě pohltilo. Místy mi až přišlo, jako by Lars neměl kameru, ale štětec a maloval nám různé obrazy, které byly podkresleny skvělou hudbou. A já je se zatajeným dechem sledoval, co všechno "namaluje”… Jinak jsem rád, že konečně Kirsten pořádně předvedla své… (herecké) přednosti a opravdu bych jí přál, aby z toho vytěžila alespoň nominaci na zlatého plešounka. Je mi jasné, že to se asi nestane, ale i tak bych jí to přál. Nezaostávali ani ostatní herci (Sutherland, Gainsbourg) ale Kirsten tahle role opravdu sedla. Myslím, že tohle jsem určitě neviděl naposledy. 100 %. (05.10.2011)

Ale jo, vpodstatě jsem byla na konci i potěšena, že jsem se dívala, ale pode mnou se země neotřásla. Jako hlavní z průserů vidím to, že mně srdce nekrvácelo z hudby, kterou Lars vybral. Víc napíšu až jestli se rozhodnu, že se chci k filmu vracet. - A vrátila jsem se. A strašně moc mě dojalo všechno, co se týkalo lahve s fazolemi. Kdybych byla herečka, chtěla bych hrát v takových filmech. -"But where would Leo grow up?" (30.09.2011)

Podtitul "překrásný film o konci světa" myslím velmi dobře vystihuje dichotomii, která je přítomná v podstatě po celou dobu trvání Melancholie, ať už jde o rozpor mezi důrazem na estetiku a blížící se zkázou nebo způsob, jakým se se situací vyrovnat - odevzdanost Justine a zodpovědný boj Claire. Trier myslím bezchybně vystihl pocity, které aktuálně panují ve společnosti a samotnou povahu onoho čekání na soudný den, když po stránce stylu zaplnil prolog skoro až reklamními obrazy na bezmocnost a téměř celý druhý akt utopil v nesnesitelně zdlouhavém očekávání armagedonu. Zoufalé a opakované přeměřování střídavě blížící se a oddalující se planety jako by symbolizovalo bolestné vyhlížení konce, ne nepodobné útrpně pozvolnému průběhu globální krize, která je sice permanentně oddalována nejrůznějšími záchrannými balíčky a dalšími opatřeními, ale v podstatě zůstává nenarušená a pomaličku směřuje k implozi stávajících, převážně materialistických hodnot. Únava sebou samými se mísí s fascinací, která provází sledování našeho vlastního konce, jako kdybychom si nemohli pomoct a museli pozorovat naši zkázu nejlépe nonstop se zaujetím hraničícím s masochismem. Melancholie možná není emocionálně nejdrtivější Trierův film (tím je pro mě stále Prolomit vlny), ale s uplynulým časem po zhlédnutí roste a v člověku vyvolává silné pocity... no, melancholie. Výše hodnocení do značné míry závisí na tom, zda formální stránku filmu přijmete jako součást sdělení, nebo ne. (27.05.2011)

(V detailech) Nádherný film o konci světa a o tom, že Melancholiíí vůbec není ona blížící se planeta (která působí spíš uklidňujícím dojmem), nýbrž naše matička Země obydlená psychicky se rozpadajícími bytostmi žadonícími o svůj esteticky přijatelný konec za doprovodu trefného reklamního sloganu Enjoy it while it lasts a Symfonie č. 9. Ten také postavy a divák dostanou naservírovaný rovnou v úvodu, aby mohl být závěr mnohem syrovější a mrazivější. Zároveň se však jedná o neskutečnou manýru, kopírující nejenom schéma Antichrista, ale svou první hodinou také Vinterbergovu Rodinou oslavu, byť se díky tomuto svatebnímu entreé zadírají hlavní charaktery hlouběji pod kůži. Sečteno a podtrženo - osamělejší, roztroušenější a depresivnější příběh letos v kinech nepotkáte - jen moje myšlenková i srdeční soustava se s Melancholií krapet minula. Asi jsem na tuhle podívanou až příliš velký flegmatik. (01.10.2011)

Přenesení pocitů z útrpného čekání na neodvratné (tragický konec svatby i světa) v Melancholii funguje na výbornou, stejně tak destrukce zažitých hodnot a v neposlední řadě také demytizace muže jako opory a jistoty. V druhé kapitole brilantní. Přesto ne tak elegantní a bezchybně funkční, jak bych si přál. První kapitola je sice logickým podhoubím pro psychologické kotrmelce v kapitole druhé, navzdory veškeré snaze o autenticitu z ní ale až příliš číší konstrukt (který je sice v kontextu následujícího dění pochopitelný, přesto ale vytrhává). Vesmírné šarády jsou ovšem neuvěřitelné, a závěrečná tlaková vlna diváka skutečně zamáčkne do sedačky. Drtivý emoční dopad se ale nedostavil, ačkoliv by hrozně moc rád... Kirsten se zde sice snaží, ale Charlotte Gainsbourg ji přehrává snad v každé společné scéně.. (25.07.2011)