Králova řeč

"Is the public ready for two minutes of radio silence?" Tak strhující jak jen film o návštěvě logopeda být může. Ani sama nevím, kde v jeho popisování začít, protože si neuvědomuji nic, co bych pro tentokrát mohla hodnotit negativně. Od prvního momentu při projevu na dostizích jsem zkrátka sympatizovala s Védodou z Yorku v podání Colina Firtha natolik, že mám teď chuť vytáhnout z police nějakou knihu o historii Velké Británie a pojmenovat jednou svého syna Albert jakkoliv mám doposud toho jméno spojeno hlavně s jedním obchodním řetězcem. Velkou zásluhu na tom všem nese výborná kamera a režie, ze které přímo cítíte tu konzervativní atmosféru Británie třicátých let, úžasně vtipný scénář nabízející snad v každém dialogu Jeho Veličenstva Bertieho (občas málem v každé jeho replice) nějakou tu vtipnou narážku a samozřejmě sám představitel hlavní role, který si dle mého po Single Manovi kráčí pro další Oscarovou nominaci. Ostatně obsazení je luxusní ve všech aspektech, od mnou již opěvovaného krále Alberta přes muže v pozadí (a recenzemi často opomíjeného) Geoffreyho Rushe až po téměř cameo roli arcibiskupského záškodníčka Dereka Jacobiho. (Snad jen ten Timothy Spall jako Winston Churchill lehce přehrává.) King's Speech klepe významně na dveře, za kterými Akademici vybírají letošní Oscary, a při troše štěstí by to snad minimálně Firthovi mohlo letos vyjít. Pro mě zkrátka nejlepší film roku 2010, na který půjdu v průběhu ledna do glasgowského kina ještě minimálně jednou. "Fuckety shit. Shit, fuck and willy. Willy, shit and fuck, and… tits." Dodatek 20. ledna 2010: Po dvou týdnech viděno v kině znovu, tentokrát ještě s hodinovou závěrečnou sekcí Q&A, kde Colin, Helena a Tom odpovídali na otázky publika. A i napodruhé ve mně King's Speech zanechalo pocit, že si letos Oscara za nejlepší film roku nikdo nezaslouží víc. Vizualita, kterou jsem napoprvé lehce přehlížela, je úžasná; pohledy ze stropu gotického kostela vnášejí do filmu přesně ten pocit malosti člověka proti velikosti jeho údělu; pocit, který po většinu filmu princ (král) Albert zažívá. Neméně zajímavé jsou i terapeutické části, kdy kamera, vražená Firthovi téměř do obličeje, za princem nacházi jen holou zeď, kdežto při pozorování Rushe objevuje přívětivější, více domovskou atmosféru s krbem, čajem či křesly. A herci jsou zkrátka výborní; minimálně u Firtha a Rushe budete cítit, že to nehrají, že je to jejich normální, přirozená, každodenní póza. Takhle to vypadá, když se hranice mezi filmem a realitou stírají. Přesně jak řekla v závěrečné diskuzi Helena: "Oh, we must be on; Colin stopped talking." (10.01.2011)

Technicky a herecky brilantní (Firth jde po Oscarovi, Rush se porve s Balem), ale za srdce mě dvouhodinový inside look do života královského koktače ani na chvíli nechytil, přičemž po závěrečné řeči celé Británii jsem si řekl jen "hmmm, to bylo jako ono?" Další oscarový kandidát, na kterého si za pár týdnů vzpomene jen pár filmových historiků... (25.02.2011)

Už v předchozím sportovně odlehčeném dramatu Damned United naznačil tak ryze anglicky působící režisér Tom Hooper svou zálibu v silných osudech z davu se vydělujících solitérů, kdopak také může být větším solitérem než koktající král, že? Co ale v Prokletém klubu pan režisér naznačil, to v Králově řeči dotáhl k dokonalosti - film ryze anglický, vyvěrající z hlubokého anglosaského kulturního povědomí, odehrávající se v kontextu ryze britských fenoménů, ať už je to ono tisíckrát vyzdvihované britské impérium, či třeba letitá tradice britského královského rodu, formální předpisy (protokol), BBC, ale i třeba fotbal atd. Tady ovšem přichází ta překvapivá hloubka celého snímku, stejně jako je hluboká historie Commonwealthu, tedy Společenství národů, a vlastně i celé anglické jazykové oblasti, zahrnující většinu vyspělého světa. Nelze se tedy divit poctám a Oskarům, tady se popisuje něco, co je součástí zásadnějšího dějepisu, než je ten náš, a popisuje se skutečně bravurně. Tom Hooper zvolil velmi konzervativní režijní přístup, vsadil na britskou blazeovanost, velmi statickou kameru a klasicky konverzační podstatu dramatu amatérského logopeda a jeho VIP pacienta. A právě svéráz tohoto tvůrčího postupu je kouzlem, který oslní svou manýrou tak typickou pro britský snímek, respektive pro originál z BBC. Strhující herecký koncert zadrhávajícího se Colina Firtha a blazeovaného Geoffreyho Rushe je skutečně ojedinělý, to snad musí vidět i slepý, pokud tedy alespoň trochu slyší.:-) Znamenitý film. (09.02.2011)

My kingdom for a fluent speech aneb rodiče (či urozený původ) si nevybereš, ale logopeda si vybrat můžeš.. Pokud se vám podaří oprostit od některých velkoryse opomenutých historických faktů v podobě předválečného odstraňování klacků zpod nohou fašistického Německa (zde scvrklé jen na jakési květiny od Ribbentropa), stanete se svědky postupně se rozjasňujícího komorního dramatu, v němž první hlava Commonwealthu musí najít sílu k tomu býti oporou svému lidu v těžkých časech, ačkoliv jej, jak už tady dobře napsal gudaulin, díky vlastnímu životu v takřka hermeticky uzavřené bublině královského majestátu zas tak dobře nezná. Nicméně chápu, že v Británii, i vzhledem k historickým souvislostem, vidí tyto věci trochu jinak a typický znak české povahy - jakási zakořeněná neúcta k vládním, či jiným autoritám - hned svádí k přístupům typu: „Pošlete na Hradčany učitele se schopností odstraňovat sebestřednost a upozorněte ho, ať si dá pozor na propisku...“ Ač C.Firth pronesl se zlatou soškou v ruce děkovnou řeč bez zaškobrtnutí nejspíš zaslouženě, byl pro mě hlavní hvězdou filmu Geoffrey Rush. Vtipný syn australského sládka a amatérský terapeut řeči, co respekt k osobám vůdčího společenského postavení nechává stranou a jak už to v historii bývá, z pozice muže v pozadí pomáhá otáčet koly dějin. Jeho výraz po projevu s podkresem Beethovena - jako by tam stál v roli jednoho slavného britského komika, kterého už v minulosti ztvárnil a říkal si: „Byl jsem při tom.“ Mimochodem, kdyby Bertie nebyl král, mohl se klidně úspěšně živit jako podomní prodejce biblí. Představte si, že by zazvonil u vašich dveří a spustil: „Ku-ku-ku-kupte si, bi-bi-bibli, ne-ne-ne… Kurva! Kurva! Nebo vám ji přečtu..!“ (28.07.2011)

Ano ano ano, britské, konzervativní, ukecané (i když je lepší říct umluvené neboť je to míněno jako pocta mluvenému slovu), herecky vytříbené, ba až koncertuózní. Leč stejně mě film jen utvrdil v přesvědčení, jaká je ta monarchie (tedy jediná věc rychlejší než světlo), královská rodina, koruna a všechno kolem šaškárna. "Čtyři věty a jste králem." Celý film jsem musel myslet na jiný filmový pohled do královské dynastie, do života krále, který je zde také zmíněn, a to film nesoucí v titulu jméno dementního Jiřího III. V tom filmu padne věta: "to je náš úkol, smát se a mávat." Jiří VI. sice není šílený, ale sám by si kralování nevybral. Děti už mu neřeknou tatínku, ale klaní se před ním. Samé pitomé vznešenosti, i když ve filmu vyznívají vtipně a až domácky mile, ve skutečnosti je to pevně utažená svěrací kazajka nebo výstavní síň, v níž jsou předváděny lidem vlastnosti, které nemusí mít, protože je všechny má za ně král. Ještě k filmu. Ladění toho závěru: Rezignuje Baldwin, nastupuje Chamberlain, střih, začátek války. Jako by se nástupem zk. č. Ch. apeasement britské politiky rázem otočil k odvážným přípravám na válku. Že se film obloukem vyhne jisté dohodě čtyř o pátém bez pátého bych ještě pochopil, anžto o tom film asi neměl být, ale takhle to vyznívá pro mě velice nepěkným způsobem, proti kterému se musím ohradit. (01.03.2011)