Stud

Nepamatuji si, kdy naposledy mě nějaký film takhle moc emocionálně rozsekal. Při sledování McQueenova Hladu mi bylo špatně fyzicky, Shame má pro změnu silný dopad na psychiku. Pokud jsem si u režisérova debutu stěžovala, že některé scény jsou přece jen příliš zdlouhavé, u Shame už se McQueen alespoň trochu ovládal a podobné delší záběry tu sice jsou, ale ani na vteřinu se u mě nedostavil pocit nudy. Jistě, pro konzumního diváka to není, milovníci pomalejšího tempa vyprávění a hlavně filmů, které ukazují bolesti dnešní společnosti a vyvolávají silné pocity, budou nadšeni. O výkonu Michaela Fassbendera už bylo řečeno mnohé a jeho nenominování na Oscara mi dosud nedává spát. Po zhlédnutí Studu znovu a hlasitěji volám: "SHAME on you, Academy!", a smekám před úchvatným výkonem mého nejoblíbenějšího herce. (16.02.2012)

V tomhle filmu se objevila druhá nejvýraznější role, kterou jsem v tomhle roce viděl. Po Ryanovi Goslingovi ve filmu Drive tak nyní Michael Fassbender ukázal, co je skutečný herecký výkon, za který by si zasloužil minimálně dva oskary. Za herecký výkon a za obětování, které filmu dal. Tohle obětování je totiž opravdu OBĚTOVÁNÍ. Stud je totiž neuvěřitelně těžce stravitelný film. Psychologicky náročný na sledování, ale o to více uvěřitelný na postavy. Vypráví totiž klasický příběh o tom, jak si stěžujeme, když něco nemáme a jak si stěžujeme, když nám to něco chybí, klasicky hozeno do extrému. Výborný příběh, ale je potřeba se nebát a dívat se na téma sexu z trochu jiného úhlu...a hlavně, chtít porozumnět. (20.08.2012)

Povrchne o povrchnosti. Obraz? Videoart, ktorý vcelku rád zhliadnem v galériách, či na youtube. Lenže tam trvá tak maximálne desať minút. Toto, natiahnuté do hodiny a trišvrte, sa stáva navršovaním slučiek prázdnoty tým, čo Brandon robí najradšej - teda kefovaním samého seba. A je úplne fuk, či je pri tom sám alebo s niekým. Rozkrývaním diétne dialógových obrazov sa sa dá celý film skvele uchopiť. Jeden príklad za všetky: rozmazaný obraz epizódy Betty Boop, sledovaný súrodencami môže pôsobiť ako symbol nepripustenia si podnetov zvonka. A podobné blabla. Celok pôsobí chladne, nudne, podobne ako väčšina Antonioniho konštruktov o odcudzení. Všetko tu už bolo. No hudobne sa to počúvalo príjemne. Chápem adoračné reakcie: v jednom akorde s hrdinom filmu sa ukájajú všetci tí, ktorí nadšene opisujú slová ako "neschopnosť", "nemožnosť", "povrch" a "prázdnota" (veď hej aj ja som tieto slová použil:). Výstižný komentár: verbal (12.09.2012)

(1001) Jsem velmi překvapena tím, že se mi nepodařilo dohledat seriozní recenzi poukazující na nedostatky tohoto filmu. Nepatřím k lidem, kteří odsoudí film na základě toho, že je nedějový nebo pomalý, ale věřím tomu, že tento film má v sobě někdy i dost zásadní chyby, hlavně co se týče scenáristické stránky. Není to taková paráda, jak by z přemíry pozitivních ohlasů mohlo vypadat. A je mnohem víc mainstreamový, než by se podle všech artových přívlastků na něj navěšených zdálo. DÁLE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY Co, alespoň pro mě, částečně znehodnocuje režisérovu přesvědčivost a suverénnost, je způsob, jakým mixuje civilnost s vykonstruovaností, scenáristické náhody s tím, co bych označila za až scenáristická klišé. Brandon je tichý introvert, a aby to vyniklo, tak je vedle něj postaven jeho šéf (tedy někdo minimálně na poli kariéry lepší a úspěšnější než on), který se před ženami chová jako patnáctiletý puberťák, který zoufale potřebuje sbalit nějakou roštěnku, nedělá mu problém vyspat se s ženou, kterou poprvé potkal před dvěma hodinami, ale nad pornem si myje ruce a prohlašuje ho za odpornost nejvyššího kalibru? Brandonova sestra je drsňačka, která skrývá citlivou duši, takže ke každému slovu přidává přívlastek „fucking“, po večer pláče svému příteli do telefonu, že jí je bez něj fyzicky špatně, a potom se vyspí s prvním mužem, který jí řekne, že je pěkná? Jak toto zapadá do jejího závěrečného prohlášení, že oni přece „nejsou špatní lidé“? Nehoda v metru předznamenává, že se jí asi něco stalo, protože na začátku filmu jsme ji viděli stát blízko kolejí? Brandon věří, že skutky se počítají, ne slova, tak proto ho nejspíš vidíme, jak pomáhá staré paní ze dveří s kočárkem. Cestou na rande spatří v rozsvíceném okně souložící pár a jeho odhodlání jít po „správné cestě“ může vzít za své. A v katarzi klesá na kolena v upršeném přístavu zahaleném do mlhy? Závěrečné opětovné setkání s neznámou ženou v metru (která čekala, až si Brandon projde všemi peripetiemi, aby mu mohla ukázat možná osudné pokušení) je třešničkou na tom všem. Nejsem schopna rozlišit, co z toho byl záměr a jestli to, co mi na filmu vadilo, byly opravdové chyby, můžu jenom říct, pro mě byl myšlenkový a formální koncept mnohem zajímavější než to, čím byl nakonec naplněn. (29.06.2012)

Krutý paradox závislosti je, že transformuje zdroj potěšení do nevyhnutelné a nenasytné potřeby. McQueen natočil Shakespearův sonet 129 pro 21. století - Mrháním sil v tmách hanby pustošivé // je chtíč, když rve, co chtěl. Když teprv chce to, // zná jenom krev a zrady, sliby křivé, // surovec, vrah a lhář a sketa je to. // Hnusí se nám, jak poskytne nám slast, // jak máme to, co zoufale jsme chtěli, // hned nepříčetně zoufáme si zas, // že jsme mu, blázni, takhle naletěli. // Blázni, když chcem to, blázni, když to máme, // šílíme před tím, při tom, po tom též, // vteřinu štěstí dlouze odpykáme - // z příslibu blaha bláhová je lež. // To všechno každý ví, však nikdo neví, // jak peklu uniknout, když číhá v nebi. (17.02.2012)