Přežijí jen milenci

Uhrančivá upírská romance o lpění na starých věcech, knížkách a hudbě. Film o neukojitelné touze po krvi a lásce plný rozprav o věčnosti, nesnesitelné lehkosti bytí a promarněných příležitostech s božskou Tildou Swinton. Jim Jarmusch ví, jak rozproudit krev v žilách. Adam a Eva vyhnáni z ráje na cestě po věčnosti. (23.02.2014)

schválně začnu nenáviděným facebookovým klišé: ten pocit... když sedíte skoro osamoceni v maloměstském kině, kde jste před deseti lety objevovali své první Jarmuschovy filmy, kde nyní sledujete jeho nejnovější snímek a rozpoznáváte v něm námět, o jakém jste sami už odnepaměti snili! pokračovat budu neméně nenáviděnou dojmologií: není to ten případ, kdy mě film zcela pohltí a přestanu věřit v existenci čehokoliv mimo plátno, ani ten případ, kdy mě prostoupí emoce a doprovázejí mé myšlenky ještě několik dní po projekci. bylo to tlumenější, méně intenzívní, ale nehledě na intenzitu, to podstatné bylo, že v každém okamžiku bez výjimky jsem měl potěchu ze sledování těch vjemů, kam v neposlední řadě spadá u Jarmusche obzvlášť důležitá hudba. že ten málo intenzívní pocit byl do té doby zcela nevídaný a surreálný zážitek, jako kdybych sledoval film natočený jedním z největších géniů kinematografie podle mého scénáře, nebo snad výsledek telepatického propojení mezi ním a mnou. a tak míra zaujetí s každým okamžikem narůstala nehledě na sotva znatelný rytmus obrazu téměř se ztrácející v typicky mátožném tempu vyprávění až přerostla v naprostou fascinaci. po odchodu z kinosálu fascinaci vystřídala má typická skepse. tohle přeci nemůže být náhoda. ten film přeci nemůže být skutečný. (30.04.2014)

Jak mám Jarmusche rád, tak u tohoto filmu jsem se opravdu nudil. Jeho intelektuální narážky na Einsteina, Shakespearea a spol. mi přišly neskutečně laciné. Ano, místy mě pobavily, ale to nic nemění na tom, že byly ve filmu hrozně prvoplánově. Ovšem herecké výkony Tildy Swinton a Toma Hiddlestona v tomto rozvleklém díle byly výborné, stejně tak jako hudební složka filmu. To mi však v tomto případě bohužel nestačilo. (29.04.2014)

Uhrančivě tajemný film s magickou hudbou. Příběh plyne zvolna, temně jako když vytéká hustá krev z přeťaté žíly. Zvláštně krásná androgynní Tilda Swintonová se přesně hodí pro roli prastaré upírky s mnohoznačným jménem Eva. Zdárně jí sekunduje Adam (ona blondýna, on černovlasý) v podání Toma Hiddlestona. Hvězdný trojlístek doplňuje životem znavený John Hurt - staletí jsou na něm doslova vidět. Krásný romantický film (neplést se sentimentálním tj. červenou knihovnou) vyprávějící obrazem. Nemalou roli hraje hudba - nejenže se okolo ní příběh točí, ale ona vytváří neopakovatelnou atmosféru celého snímku. Smysl pro detail, skvělou kompozici, barvy...symboly, odkazy a Detroit představující rozpad lidské civilizace (vybydlené město je více místem duchů, než živých lidí). Neúprosná alegorie našeho světa. ,,Nejsme v 15.století." ,,Tak je alespoň proměníme." ,,Ty jsi tak romantická...dobře...beru si tu holku." V jistých momentech jsem si vzpomněl na Scottův Hlad, a tak mne trochu zamrzelo, že nezazněla kultovní skladba od Bauhaus (jenže to by možná Jarmuschovi vytkli jako vykrádačku, škoda). Artová záležitost, kterou bych nedoporučoval příznivcům čistokrevných horrorů - budou zbytečně zklamáni. (04.12.2014)

„Nemám žádné hrdiny.“ Jarmusch zvolil podobný směr jako u Mrtvého muže – zpátky ke kořenům žánru, zpátky do bodu nula. Před dobu, kdy se z upírů stali masově populární sexy zabijáci. Namísto dravého krváku nabízí hypnoticky minimalistickou hipsterskou love story, která vinou nepřítomné narativní struktury funguje lépe jako esej o hodnotě nesmrtelnosti ve světě efemérních zážitků, věcí i lidí než jako drama s postupně rozvíjenou zápletkou. Na rozdíl od člověčích zombies, které je obklopují, jsou si Adam a Eva vědomi historických souvislostí. Z dějin lidstva si bez ohledu na módní trendy vybírají to, co je zaujalo, nové hodnotí v kontextu starého, čas chápou cyklicky, ne jako lineární směřování ke stále dokonalejším technologiím (kruh jako symbol věčnosti se v mizanscéně objevuje od začátku). Takový přístup pro ně není ani tak volbou, jako nutností. Také jejich životy se pohybují v kruzích. Protože už nemají, kam by směřovali, tak se jen projíždějí, objevují již poznané. Totéž dělá Jarmusch z pozice režiséra. Svou poetiku neobohacuje o nové prvky, jen vytěžuje, co jeho fanoušci znají a mají rádi. Perspektivy nesmrtelných outsiderů (Adam a Eva nikam nepatří časově ani prostorově) využívá k takovému nahlížení na současnost, jaké je mu samotnému blízké. Důležité je dát průchod své imaginaci, neustále nacházet staré v novém a nové ve starém. Vyprávěním je několikrát naznačeno, že civilizační konvence Adamovi a Evě nedovolují, aby dali průchod své přirozenosti (mlsný pohled na čerstvou krev v nemocnici a později v letadle). Pro paralelu se sexuálními menšinami netřeba chodit daleko. Všechno to jsou podnětné myšlenky a Jarmusch nám je skrze dvojici výborně „propsaných“ postav rozhodně nepředkládá přímočaře. Jako kdyby ale byly nadřazeny všemu ostatnímu. Pokusům o nápaditou reinterpretaci žánru, stylistické invenci (v paměti utkví jen hypnotizující raušové sekvence), důmyslné práci s výtvarnou stránkou (design byl, jako již v tolika jiných upírských filmech, inspirován uměním 19. století). Přemýšlelo se u toho hezky, ale moc nového jsem v tom neviděl. 70% Zajímavé komentáře: Radek99, ScarPoul (24.03.2014)