Devítiocasá kočka

Hodně váhám mezi 3 a 4*. Film to není vůbec špatný, jako dobová kriminálka to je dokonce výborné. Mou chybou možná je, že jsem to čekal trošku drsnější a horrorovější v tradici pozdějších Argentových giall. Bavil mě hravý střih, bavil mě novinář, který by tehdy z fleku mohl hrát Jamese Bonda, měl na to ksicht, vizáž i celkový nádech. Bavil mě český dabing, což je co říct. Zápletka je tradičně poměrně jalová (což je ale fakt, který mě na těchto filmech spíše baví, ač je často až komický). Co se však filmu nedá upřít, a jsem pro to opravdu velmi rád, že jsem ho viděl, obsahuje nejlepší scénu přejetí člověka vlakem ve filmu, c jsem dosud viděl. Až ve mě hrklo (nebo jak se lidově říká, až se ve mne hnulo dítě). 3,5* (29.09.2012)

Druhý díl Argentovy zvířecí trilogie je nečekaně průměrné giallo, které neobsahuje tolik hrůzostrašných trademarků (flashbacky-sny-vize-obrazy, dětský ústřední hudební motiv) jako ostatní díly a vyznívá jen jako ošumělá detektivka se sympatickými postavami a nevýraznou hudbou, kde vrah prakticky není vidět a nudně škrtí (s výjimkou krvavého rozmašírování vlakem). Co se vtipných scének týče, po předváděčce rakví ve ČTYŘECH MOUCHÁCH Argento tady servíruje soutěž v nadávání a panteon svých komických figurek rozšiřuje o naštvaného holiče, holícího hrdinu břitvou. Kamera má své momenty, ale ohrané prostřihy na oko vraha mezi ně nepatří. (23.02.2012)

Argentův teprve druhý zářez na poli giallo-thrillerů a opět jde o trefu do "žlutého". Dario tentokrát staví příběh okolo genetického střediska, jehož členy likviduje maniakální vrah. Do cesty se vrahovi, na tento žánr nezvykle, staví tři hlavní hrdinové, kteří se ho snaží zastavit. Pravé a nefalšované giallo tak může začít...... Na "Kočce" jako i na jiných režisérových filmech je velmi dobře vidět jeho rukopis. Přičemž scéna z nádraží může bez problému konkurovat tomu nejlepšímu z Profondo Rosso. Hudební doprovod nebyl tentokrát svěřený legendárním Goblinům, jak je tomu v Dáriových pozdějších giallech, ale samotnému mistrovi Morriconemu. Bohužel, jinak vždy skvělý Enio tentokrát šáhnul do své bezedné studnice až někam na dno a vytáhnul odtamtud velice podprůměrným hudbou. Hned ústřední melodie je hluboko, ale opravdu hluboko pod jeho standardem. "Kočka" tak neplní audio-vizuální orgie, jako u jiných režisérových kousků, na druhou stranu se vytasí se skvělým koncem, u kterého jsem si vzpomněl na Fulciho Non si sevizia un paperino. A docela by mě zajímalo, kdo se u koho inspiroval. Argento tak i touto "druhotinou" potvrdil status mistra v tomto žánru, jehož pozici nemůže nikdo a nikdy ohrozit. (07.07.2009)

„Máš dobrú zásobu nadávok.“ – „Sedel som na cele s Arabom.“ Úplne o ničom. Giallo (taliansky slasher kombinovaný s detektívkou) skutočne nie je mojím obľúbeným hororovým pod-žánrom: dve hodiny nudné postavy nezaujímavo pátrajú po beštiálnom vrahovi, vraždy plné kečupu a smiešneho gore, blbé záverečné rozuzlenie, fádne dialógy, proste mi to nič nehovorí. Ani neviem, za čo dávam až 20%, ale asi za slepého Karla Maldena a za relatívny rešpekt voči Dariovi Argentoovi (od ktorého sa mi najviac páčila PHENOMENA a SUSPIRIA). O mačku mimochodom vôbec nejde. (28.05.2011)

Od druhého mordu sa jedná o film Vraždy cez kopírák. Vyšetrovacie trio nesie mená Slepý, Blonďák a Dievčatko. Spôsob nachádzania vraha pripomína skôr dramaticky prednesenú detskú vypočítavanku Eniki, beniky, kliky bé, lárom fárom dominé či inú: Na koho to slovo padne ten vypadne z kola von a všetci sa dozvedia, že vrahom je práve on! (15.06.2013)