poster

Maniak

  • USA

    Maniac

  • Maniac

  • slovenský

    Maniak

Horor / Thriller

Francie / USA, 2012, 89 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Aluska88
    ****

    Maniak je pro mě pravděpodobně nejoriginálnějším snímkem z posledních let, který zpracovává tématiku pracovní i životní náplně sériového vraha:) Film je vizuálně i obsahově velmi působivě zpracován a z pohledu samotného "Maniaka" dává divákovi nahlédnout do jeho rozpolceného, trpícího nitra, kdy on sám je pronásledován svými démony, halucinacemi a představami. Již od začátku film svým pojetím i excelentní hudbou připomíná Drive. ExFrodo Pytlík se zde sekává s budoucí Angelikou, markýzou andělů. Nora Arnezeder je se svou andělskou tváří tak nádherná a její postava tak čistá a téměř bezchybná, že jsem si až říkala, jaký bude asi její osud. Takže pro mě je Maniak více než zdařilou a precizní sondou do života jednoho nešťastného člověka, který skrze bolest svou působí bolest jiným, aby poté nalezl alespoň trochu klidu, který ho však zároveň svírá a ničí ve své pasti.(13.10.2013)

  • J*A*S*M
    ****

    Nepříjemná psychodepka. Být pěkná mladá prostitutka, tak se cestou z kina ustrašeně ohlížím přes rameno, nečíhá-li na mě - s úmyslem napíchnout mě na svou kudličku - jakýsi Pytlík. Ehm. Khalfoun pod produkčním dohledem Alexe Aji nezklamal a nabídl plus mínus přesně to, co jsem od něj čekal. Kvalitní hororový thriller se špetkou gore a charismatickým záporákem. Tedy v podstatě PéDvojku (btw docela podhodnocený film) v hezčím a zajímavějším formálním kabátku. POV kamera je fajn - a rozhodnutí, že sem tam je tento přímý pohled opuštěn, je docela chytrým tahem. Člověk tak občas může váhat, jestli kamera v tu danou chvíli opravdu je očima vraha, nebo nikoliv, což poměrně zásadně zvyšuje napětí. Celkový dojem mi mírně narušil jeden vcelku debilní moment v posledních minutách, úplné závěrěčné gore inferno ale zas všechno napravilo. Na chvíli aj zamrazilo. 85 % Horror movie of the year(7.2.2013)

  • Sarkastic
    ****

    Po dlouhou dobu jsem si film dost užíval, jakkoliv to zní zvrhle. A právě tak se dá definovat vlastně celý film. Způsob snímání, „atmoška“, vcelku psycho hudba (anebo naopak normální, ale zase v kontrastu s danou scénou, viz „Ave Maria“ pasáž), vyžívání se v brutalitě, krvi a nahotě, docela vymazlená práce maskérů a v popředí toho všeho hlavní hrdina s překvapivě slušně rozpracovanou psychologií (a minulostí), která diváka „skoro“ svádí k fandění (navíc, postupně si člověk plně uvědomuje, jak skvělým castingovým tahem bylo vybrání právě představitele Froda). V čem je tedy háček? Když pominu zbytečně vyhrocené vyústění výše zmíněné „Ave Maria“ pasáže, šlape film jako dobře promazaný stroj až do poslední cca čtvrthodinky. Pak už to jde s každou další minutou čím dál víc do háje a u scény na posteli jsem se už musel regulérně začít smát. Což mi ale přijde jako strašná škoda, když měl Maniak tak výborně „najeto“. Vzhledem k těm 3/4 filmu dávám ovšem ještě slabší 4*.(2.7.2015)

  • JAn
    ****

    Khalfoun příjemně překvapil. Jeho minimalismus společně s funkčním využitím POV a Robovou experimentální elektronikou vytváří skutečně drásavou atmosféru, která se v mnoha momentech s přehledem vyrovnává originálu, a místy svou syrovostí dokonce upomíná na tíživou atmosféru McNaughtonova Henryho. Autentickou deprimující úzkost 80. let se už sice nikomu zopakovat nepodaří, Khalfounův Manic k její resuscitaci však nemá daleko. Wood má navíc oproti Spinellimu tu výhodu, že jeho civilní tvář přirozeně zapadá mezi všechny ty průměrné Američany, čímž jen narůstá celková bezútěšnost filmu. A znalce Lustigova originálu jistojistě potěší drobné citace původního filmu. Maniac jednoduše je intimním výletem do hlavy sériového vraha, na jehož tíživost jen tak nezapomenete. Jenom škoda té závěrečné gore orgie, která, i přes svoji efektnost, zbytečne nabourává produktivní minimalismus celého snímku. A pokud POV na nějaký čas vystřídá okoukaný found footage, budu navýsost spokojený.(7.2.2013)

  • Shadwell
    ****

    Maniak podle mě odpovídá na jednu z těch velkých otázek kinematografie, co vlastně vyvolává ve filmech divácké emoce. Co přesně je spouští? Vzhledem k tomu, že filmy jsou v podstatě stroje na emoce, jelikož film je prodejem emocí a lístek do kina jejich koupí, je to dost zásadní otázka, na kterou se tvůrci i producenti často upínají. Odpověď zní, že emoce vyvolávají ve filmech hlavně lidské tváře a hudba. Všechno ostatní jsou jen podpůrný prostředky. Když si vezmete libovolný film a odstraníte z něj lidské tváře a hudbu, stane se takový film fakticky nepoužitelným. Platí to i pro jednotlivé scény, takže třeba automobilová honička bez hudby a prostřihů na obličeje závodníků přestane okamžitě fungovat. Maniak s tímhle faktem po celou stopáž dost výrazně pracuje, a to je na něm popravdě asi tak stokrát zajímavější než to, že to je remake, hraje tu Frodo, je to dělaný přes POV a producentem je francouzská značka Alexandre Aja. Celý ten film stojí v zásadě na tom, že tu je nějaký nehostinný studený město, z něhož vyrůstají jen tu a tam emoce v podobě tváří a hudby. Co se tváří týče, tak to není o hlavním hrdinovi, jehož letmý odhalení v několika málo případech představuje takový menší výbuch emocí, ale obecně prostě o tom, že tváře zprostředkovávají lidské reakce. Nelze tu nevzpomenout na Dreyerovu poznámku, že lidský obličej je krajina, která nás nikdy neomrzí. Vedle tváří se o emoce ve filmu retro synťáková hudba z osmdesátek připomínající práci Cliffa Martineze. Není žádným tajemstvím, že hudba působí na naše city a dovede nám změnit náladu a že obrazy samotné by bez hudby nikdy nefungovaly. Bez nápovědy v podobě hudby divák v zásadě neví, jak s tou kterou scénou naložit. Všechno ostatní v Maniakovi mimo tváří a hudby je ale dost krušný a nelítostný a moc emocí nevzbuzuje. Zejména se to dá říct o samotném městě, kde se příběh odehrává, který v sobě má něco z filmů Drive nebo Stud, tzn. takový ty supermoderní, současně ale poněkud umělý a prázdný megapole jako New York nebo Los Angeles, v tomhle případě ještě ke všemu snímaný digitální kamerou Red Epic, která celý ten neonově-kovový fetiš ještě o něco odžitovní. Město je v tomhle filmu evidentně zápornou postavou, což ale není zas tak překvapivý, jelikož představuje duši hlavní postavy, což je patrný i z odkazu na Kabinet doktora Caligariho, kde máme totéž, poněvadž zde expresionistický zevnějšek rovněž odpovídá nemocné duši hlavního hrdiny. Se světem hlavní postavy Maniaka je prostě něco zásadního v nepořádku. Respektive s obrazy, které ho obklopují, je něco v nepořádku. Maniak tudíž říká něco v tom smyslu, že obrazy sami jsou beze smyslu, tudíž do nich musejí filmaři napouštět emoce přes lidské tváře a přes hudbu. Není to tedy tak, jak se občas říká, že obrazy jsou vyprázdněné nebo povrchní. Situace je mnohem radikálnější – obrazy být naplněny ani nemohou. Obrazy sami jsou k nám zcela netečný a lhostejný, tudíž se neobejdou bez lidských tváří a bez hudby. Proto vždycky když nám třeba někdo podsouvá hezké obrázky přírody, měli bychom mít na paměti, že příroda je ve skutečnosti kruté divadlo, v němž všechna svítání, západy slunce a další „scénické triky“ tvoří jen pozadí pro permanentní vraždění na zemi, pod zemí, ve vzduchu i v moři. Maniak svým vizuálem zaměřeným na dokonalý, ale temný město ukazuje v podstatě totéž. Jediný emoce tu obstarávají lidské tváře a hudba. Zbytek je deprese. Je zároveň docela kuriózní, že na rozdíl od většiny hororů, které s opravdovým hororem a hrůzou nemají nic společného a jsou spíše zábavné, je tento skutečně nepříjemný, protože dosti zřetelně ukazuje, že být vrahem není zrovna dvakrát zábavné. A přesto má přísnější ratingy než většina zábavných hororů, které nijak odstrašující nejsou, natož aby filozofovaly o lhostejných a netečných obrazech.(8.6.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace