Hon

Přiznávám, nemám rád filmy natáčené ve stylu Dogma 95 - tak jako jakékoli jiné dogma redukují možnosti a zužují prostor pro filmová vyjádření. Hon představuje vzácný případ, kde to funguje, a díky mimořádně silnému tématu se nemusíme zabývat kulisami či filmovou řečí. Pro filmový zážitek stačí jen on, jeho práce a jeho přátelé. Jediné dětské plácnutí, které vyvolá podezření a z něj plynoucí důsledky. Nic není a nemůže být jako dřív, zdánlivé jistoty se hroutí jako domeček z karet a zůstává nejistá budoucnost a jistota, že spoléhat se dá jen na sebe. Thomas Vinterberg staví své drama pečlivě, buduje ho na bytelných základech a své postavy vykresluje psychologicky přesvědčivě. Od vyhroceného střetu v kostele, kde by člověk spíš očekával ukončení scény nekompromisní nakládačkou za kostelními vraty, přece jen začne do té doby bezchybně fungující soukolí poněkud zadrhávat. Nevěřím na zázračné happyendy, byť zakalené jedním osamělým mstitelem. Veřejné mínění je se svými odsudky mnohem rychlejší než justice a na presumpci neviny se neohlíží. Rehabilitaci svých obětí neprovádí a ve stylu není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, dokáže neobyčejně úporně udržovat ty nejdivočejší fámy dlouhodobě v oběhu. Pokud to zajde tak daleko, už nebývá cesty zpátky. Čím vášnivěji se budete obhajovat, tím víc vás okolí bude podezřívat. Dokázat se dá vina, nevina nikoliv. V reálném životě pomůže jedině spálení mostů a přestěhování do anonymního cizího prostředí. Někdy i ústup může znamenat hořké vítězství. Rozepisovat se o tom, že Mikkelsen představuje jedno z největších hereckých es současné evropské scény by znamenalo nosit dříví do lesa. I přes určité nedostatky tady neváhám s nejvyšším hodnocením. Celkový dojem: 90 %. (15.04.2015)

Karl Popper napsal někdy v polovině minulého století několik článků a knih o tom, že správná hypotéza musí nabízet prostor pro své vyvrácení. Pokud totiž upravujeme náš výklad faktů na základě teorie, pokud nezavrhneme hypotézu, když empirické důkazy nesedí, pak si ona teorie nezasluhuje být teorií nazývána a měla by být odmítnuta. Měla by být nahrazena něčím, co vyvratitelné bude. Poppera v jeho knihách sice zajímala především věda, s jistým nadhledem by se ale dalo říct, že jeho charakteristika sedí i na děj Honu jako takového. V něm je totiž hlavní hrdina obviněn ze sexuálního obtěžování a pedofilie poté, co si jedna malá holčička ve zlosti vymyslí, že jí ukazoval pindíka, a škála nepříjemných důsledků na sebe nenechává čekat. Když si holčička uvědomí svou chybu a nechce vypovídat před psychologem, všichni dospělí to považují za známku studu k tomu, co se přihodilo. Když mamince řekne, že se mezi ní a Lucasem k ničemu podobnému nedošlo, vysvětlí si to maminka jako snahu vytěsnit zážitek ze své paměti. Ať už zkrátka kdokoliv udělá cokoliv, vždy to podle místních bude prokazovat Lucasovu vinu, vždy se zkrátka - použijeme-li myšlenky Karla Poppera - bude chápání důkazů měnit podle teorie, ne teorie podle získaných důkazů. A co je pro hlavního hrdinu ještě horší, jeho sousedi se tentokrát rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou. Pod vlivem ideje, že k monstru se člověk může chovat zas jen jako monstrum, postupně začínají likvidovat vše, co si Lucas celý život budoval. Hon je nepříjemný, syrový, nelítostný, působivý. Ukazuje totiž, jak propastný rozdíl může být mezi "zdáním spravedlnosti" a "spravedlností" jako takovou nebo že většina nemusí mít vždy pravdu (i když je na tom naše politické uspořádání založené). A zároveň nám připomíná, že dokázat, že něco neexistuje, něco není či se něco nestalo, nejde. Jak už totiž tvrdil Bertrand Russell v jedné své eseji: I když nebudeme mít jediný důkaz toho, že kolem Země obíhá čajová konvička, nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, že někdě na obloze, skrytá pohledům našich dalekohledů, není. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (02.07.2012)

Takhle nějak to vypadá, když se stokrát opakovaná lež stává pravdou. Není nic horšího, než křivda. A že jí zde je požehnaně. Tolik jsem se vžil do kůže hlavního hrdiny a prožíval s ním nerovný boj, že jsem si postupem času začínal čím dál více uvědomovat, jak je film realistický a totéž co Lucasovi, se může klidně přihodit každému z nás. Vynikající film, nekončící psychický teror. P.S. Mads Mikkelsem díky svému talentu zanedlouho převálcuje Hollywood. (13.03.2014)

Niterné drama o osobní katastrofě, která vznikla z relativně přirozené situace zcela uvěřitelným, skoro až "všedním" způsobem. Právě vznik zápletky, vykreslení okolností a následného vývoje je silné ve své realističnosti a propracované lidskosti. Nikdo zde neztělesňuje zlo, při troše empatie dokážeme pochopit motivace a jednání všech zúčastněných. Na rozdíl od severských filmů typu Zlo mezi námi, či Zkažená mládež zde šokování diváka nepůsobí vykonstruovaně, křečovitě, popř. samoúčelně. Hon se snaží nabudit dojem, že tohle by se mohlo stát každému z nás - tím má k diváku blíže. Na kvalitním zprostředkování zážitku se také zasloužil výtečný Mads Mikkelsen. 8/10 (03.10.2013)

To by mě zajímalo, v jaké pohádce se lidé dozvěděli, že děti mluví jen pravdu? Mám malou sestru a jedno vím jistě - děti mají obrovskou představivost a dokonce umí být i kruté, v některých případech mstivé a prolhané. Film je jedna velká deprese, protože se musí sám sebe člověk ptát, kolik lidí by v podobné situaci stálo na jeho straně ? Můžeme si nalhávat, že nikdo z našich blízkých by takovému svinstvu nevěřil, ale film potvrzuje heslo "v nouzi poznáš přítele". A ano, lidé jsou sice ovce, ale těžko říct, zda-li je v takovém případě můžeme vinit. Pravdou ale zůstává, že mnohdy většina lidí dělá soudy a má jasno o věcech, o kteréch ví leda ho.. kulové :-) Snad každý z nás to zažil na vlastní kůži, ačkoliv třeba v únosné míře. Jagten právě na to, že se člověk vyžívá v kolektivní štvanici poukazuje dost silným způsobem. O hereckých výkonech netřeba mluvit, protože byly vážně dokonalé, ačkoliv mi ta malá ukecaná popotahující holka brnkala na nervy. Zase jednou film, kde obsah vítězí nad formou, bravo! (04.05.2013)