Newyorská romance

Jednoduchým vzorcem by se dal film popsat takto: nudná scéna + ucajdaná písnička + ubulená scéna + další trapný popík ..atd. až k = příšerně natahovaný konec. _____Film si hraje na nezávislost, čemuž vcelku obratně podřidil i kameru snímající ve zvláštních úhlech a záběrech, ale děj je proklatě poplatný mainstreamu a hlavně je tupý. ____ Už setkání ošuntělého producenta a začínající písničkářky v baru ukáže, že něco není v pořádku. Zaprvé není důvod, kromě toho, že je Keira hezká, proč by si jí někdo v tom baru všiml. Zpívá průměrně, hraje odrhovačku bez nápadu a slova písně jsou stupidní. Tehdy nastoupí jediný nápad celého filmu, kdy si producent (bůhví proč okouzlený tou příšernou produkcí) představuje hudební aranžmá hrané kapelou neviditelných hudebníků, kteří by vystoupení písničkářky vyšperkovali. Tahle představa vede až k tomu, že neviditelný orchestr přehluší zpěv i kytru písničkářky - což je jedině dobře a svědčí to o tom, že producent za zenitem má přece jenom nějaký hudební vkus. ____ Dál už to jede jen z kopce. Problémy s prosazením se neznámé hudebnice se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku a přestože ona i producent jsou finančně zcela na dně, není pro ně problém produkovat desku v ulicích New Yorku, zaplatit hudebníky, auta, jídlo, návštěvy restaurací, nákupy atd... Hlavně natáčení písničky v metru mě pobavilo - zvuk projíždějícíh vlaků určitě dodá půvab i té nejblbější melodii, protože ji prostě přeřve. Písničky jsou nadále trapné i v rámci popíku a příběh vlastně ani žádný není. ______ Tohle si nezaslouží skončit ani v papírové krabici při výprodeji v hudebninách. /17. 7. 14., komentář č. 5 100/ (17.07.2014)

Málokdy film tak výstižně okomentuje svou vlastní vypravěčskou strategii. Love Song využívá hudbu přesně v souladu s jedním Danovým výrokem, podle kterého kvalitní muzika dokáže dodat kosmickou hloubku i těm nejbanálnějším výjevům. A Carney ji takhle využívá skoro nepřetržitě. Sebelepší hudební doprovod ale nikdy plně nenahradí promyšlenou dramaturgii, prokreslené postavy a věrohodné dialogy. Příběhu chybí jakékoli pnutí mezi hrdiny, stejně jako vážnější konflikt nebo překážky, které by museli překonat. Pakliže jsou zapálení hudebníci limitováni časem nebo penězi, vyprávění tuto skutečnost dobře tají. Naopak se zdá, že se vlastně mají relativně dobře a nikdy nestrádají tolik, aby si nemohli sednout do kavárny, zajít do baru nebo na nákupy. Obě hlavní postavy jsou ke smůle přirozeně působících herců ploché a jednají zkratkovitě. Nejvíc života v sobě mají nikoli nucené dialogy (snažící se působit chytře narážkami na lepší filmy jako Jerry Maguire nebo Taxikář), ale scény, které z větší či menší části očividně vznikly improvizací (bazén). To ovšem platí pouze pro dialogy mezi Keirou Knightley a Markem Ruffalem. Catherine Keener a Hailee Steinfeld v rolích Danovy matky a dcery existují jenom ve vztahu k protagonistovi a ve vyprávění slouží výhradně jako neživotné nástroje přesvědčující nás, že Ruffalo je navzdory svému alkoholismu, zahálčivosti a mírné hysteričnosti v zásadě dobrý člověk, milující manžel a fajn táta. Přestože je Love Song filmem bez chutí a bez nápadu, pokud jej na sebe necháte volně působit, pravděpodobně odejdete z kina v povznesené náladě. Jen nesmíte moc přemýšlet nad jeho ideovým podložím. Pak si zřejmě rychle uvědomíte, jak plytký a falešně svobodomyslný film to je. Love Song navenek soucítí s indie hudebníky, ale ve skutečnosti jim umožňuje jen tu cestu za úspěchem, která vede přes spolupráci s velkými nahrávacími společnostmi. Jak jsem ale naznačil výše, skutečnost, že odmítám přijmout podřízení se mainstreamu za normu, není zdaleka jediným důvodem, proč Love Song považuji za slabší film než Once. 50% (04.07.2014)

Rikitiky má v komentáři, ve kterém Begin Again zdrbala, dost pravdy (viz na konci). Za mě přesto 70%. Mark Ruffalo je můj oblíbený herec i když jen stojí a drbe si vousy, Keira Knightley se ještě neokoukala. Příjemné songy (hlavně úvodní v baru, ve kterém si posluchač uvědomuje, nakolik je mu blízký). Geniální scéna, když nástroje začnou samy hrát. Pohoda (a líbilo se mi, že to vlastně není romance). Skousl jsem i, když se objeví rozdvojka pro sluchátka, kterou kdosi strká do mobilu a přitom je to ypsilon na velké jacky - takže by člověk se standardními sluchátky potřeboval tři redukce (neříkejte, že je Mark Ruffalo nosí po kapsách). ■ Rikitikin komentář: http://www.csfd.cz/film/312317-love-song/komentare/?comment=9803289 Má zatraceně pravdu s tím metrem :). (12.09.2015)

Zprvu bych rád pěl chválu na ten zvukový doprovod filmu, který je brilantně zpracovaný, proplétá dějovou linii velice příhodným způsobem a další pozitivum jsou dobře zasazené retrospektivní prvky. Slabší je dějová linie, kde je film bez ambicí, nehraje si na neskutečnou epickou bombu, ale mlhavé navázání vztahu (love/friends?) dvou hrdinů a celkově takový ten milý děj byl až moc bez napětí. (10.10.2014)

Hudební filmy mě téměř vždy donutí sehnat si soundtrack a Love song není výjimkou. Nejen výborné texty, ale hlavně melodie dodávají herectví dvou hlavních protagonistů a jejich časté improvizaci (místy nervózní Keiře Knightley i jako vždy pohodovému Marku Ruffalovi) ten punc něčeho navíc, dokonce mě donutily odhlížet od Danova alkoholismu a od jeho vztahu s dcerou a spíše si film užít jako koncert, než jako filmové dílo, což je trošku škoda. Emoce tak šly mírně stranou a zůstaly jen smysly a vjemy (sluch, zrak). Tohle je snad ten jediný (ale zato zásadní) důvod, proč nedávám plné hodnocení. Jinak jde o malinký film, vyrobený podle šablony z výrobní linky nezávislého amerického filmu, který vysoko nad průměr pozvedávají hlavní představitelé a hudba, stejně jako Dan pozvedl nenápadnou píseň z baru v možný obrovský hit. PS: Od scény s posloucháním playlistů z mobilních telefonů se se sluchátky na uších dívám na svět kolem sebe trochu jinak. (22.09.2015)