Nymfomanka, část I.

Lars von Trier představuje atrový ekvivalent proslulého šejdíře Williama Castlea, jehož filmy byly bez mistrem připravených dodatečných atrakcí a způsobů propagace také jen zlomkem celkového zážitku. Trier soudobý trend mediální masáže probíhající dlouho před uvedením díla povýšil na samotný koncept a marketing a PR postavil na roveň umění. Z původně účelových prostředků udělal součást celkového díla, kde film není cílem, ale spíše vyvrcholením jedné velké performance - v tomto případě navíc vyvrcholením hodně oddalovaným, když je "Nymfomanka" rozdělená na dvě části a navíc uvedená titulkem, že diváci uvidí jen cenzurovanou a zkrácenou verzi bájného režisérského sestřihu. Trier a jeho spolupracovníci prostě jsou mistři packagingu a propagace (což se bravurně zpřítomňuje v upoutávce na druhý díl, která přichází se závěrečnými titulky prvního a vyvolává velkolepé přísliby, jež ovšem zůstanou nenaplněny). V základu Trierovy tvorby pak leží ambivalence mezi kultem auteura, který kolem sebe za léta vystavěl, ale také zpřítomnění manipulativnosti i pozérskosti umění a umělců. Režisérův poslední kousek stejně tak na jedné straně vypadá jako otevřené pojednání o lidské sexualitě, které zřejmě má jít proti srsti měšťáckým představám o normálnosti, ale současně vyznívá jen jako vykalkulovaná akce, jak v dnešním směšně upjatém světě grandiózně vydělat na odvěkém pravidle "sex sells". Samotná "Nymfomanka" překvapí coby filmový hypertext, prostě taková nymfomaniac.wikia, která divákům nedává pouze text k rozebírání a výkladu, ale rovnou i veškeré interpretace a odkazy s citacemi. Patetická fráze, že k nějakému filmu není co dodat, protože je v něm naprosto vše, tentokrát platí zcela absolutně. Jakoby cílem bylo vytvořit snímek, o němž (pokud nechcete jen citovat již v samotném símku řečené či upozorňovat na samo o sobě vyčnívající) nezbývá než se bavit jen v primitivní rovině líbí/nelíbí. Řekněme tedy, že "Nymfomanka" je většinou zábavná (především v drobných detailech, jako famózní sekvence porodu či šermovačka macků v druhém díle), byť častěji spíše přechytračelá, až chytroprdská, když permanentně zpřítomňuje a adoruje své vyprávění. Čtvrtá stěna tu není bořena, ale je vlastně posazena za diváky (stejně jako v případě brouzdání po internetu, obzvláště pak po sociálních sítích, kde vjemy z jednotlivých linků či threadů okamžitě zanikají v dalším textu). Ve výsledku pak hlavním pozitivem filmu zůstává fakt, že ač v projektu a propagaci "Nymfomanky" má sex roli komodity a atrakce, samotné vyprávění k sexualitě nepřistupuje exploatačně, nýbrž se zalíbením a empatií, obzvláště pak k jejím potencionálně šokantnějším podobám prezentovaným v druhém díle. Obecně řečeno je ale absurdní, byť příznačné, že se jako "provokatér" a "enfant terrible" označuje tvůrce, který přinejmenším v posledních dvou filmech nedělá nic jiného, než že témata jako je sex, rodina a vztahy pouze ukazuje v upřímnější, či cyničtější podobě oproti sentimentalitě mainstreamových i festivalových midcultů.  - více v recenzi pro Cinepur [hodnocení se vztahuje k oběma dílům] (20.12.2013) (méně) (více)