Nymfomanka, část II.

Druhá Nymfomanka sa prvé dve tretiny drží na silnej vlne jednotky a so sadistickým "pánom K" vystúpa v diváckej nepohodlnosti až do riskantných výšin. Ale posledná, "kriminálna" tretina vnáša podozrenie, že Lars už buď nevedel ako rozpracovanú látku adekvátne a zmysluplne uzatvoriť, alebo sa nechal zošrotovať produkciou, ktorá bažila po čo najväčšej návštevnosti (neúčasť Shia LaBeoufa v roli Jeromeho, pričom všetci ostatní herci vo svojich rolách ostali, dáva tušiť, že posledná tretina sa nakrúcala dodatočne, po vypršaní jeho zmluvy). Posledná scéna filmu je napokon zlý vtip, facka divákovi rukavicou plnou mincí, ktoré Nymfomanka aj rozdelením na dve časti zarobila. Trier v nej úplne (a úplne zbytočne) zničil Skarsgårdovu, pre príbeh veľmi dôležitú postavu. (16.01.2014)

(I. část) Intelektuální a přitom přirozeně lidská debata neposkvrněného analytika a nymfomanky zpytující své svědomí pokračuje. Druhá část Trierova chytlavého a poutavého díla nabourává hranice možná ještě více než ta první. Místo aby Joe s věkem zrála a nabývala společensky korektní formy rozumu, ona právě naopak vyzrála do stavu, kdy společnost opouští. Její choutky se stávají perverznejšími, uspokojení však zeslabuje. Joe je chladná, ale ne bezcitná, nejspíš ani ona sama úplně nechápe své pocity. Zajímavé je, že ač od Seligmana nečekáme nic jiného, než chápavou a smysluplnou analýzu, i s ním se nakonec stane něco... Vlastně černohumorného. I když druhá část Nymfomanky už není tolik úderná, je stále zajímavé zamýšlet se nad charakterem Joe a analyzovat její dialog se Seligmanem. Čtení mezi řádky není tak složité, nemyslím si, že by Trier ochcával publikum jen proto, že může, naopak jeho Nymfomanka je poměrně přístupné a zároveň vůbec ne povrchní dílo. Hodnocení celku: 8/10 (28.05.2014)

Nevyrovnaný film (oba díly vnímám jako jedno dílo a proto jsem se podíval vkuse, na "režisérův sestřih"). Připadlo mi to celé lajdácké, levné, na druhou stranu ale ne otravné, a fakt, že mě to udrželo při vnímavosti přes pět hodin, přestože jsem ležel velmi pohodlně v posteli a vypil asi tři piva, něco znamená. Když přemýšlím, co mi ten film vlastně dal, nenapadá mě nic. Všechny ty kecy mezi Joe a Seligmanem jsou tak zjednodušující nebo rovnou banální, a v rámci jednotlivých charakterů obou postav navzájem si odporující, že mě nakonec nepřekvapil ani ten slovutný "nečekaný" závěr. Jakkoli tedy na Nymfomance nemůžu najít nic filmařsky fascinujícího ani ideově hodnotného, nejsem čerstvě po shlédnutí schopný film nějak globálněji zavrhnout, a to především asi kvůli pocitu, že prostě nemám klíč a ten film mi není určen, nedochází mi skoro nic, komunikace neprobíhá, ale cítím, že Trier tomu pomyslnému správnému cílovému diváku něco hodnotného říká. Ale vlastně nevim. // Ještě nesouvisle pár dojmů: Epizoda s Umou Thurman, označovaná mnohými z mých známých za nejlepší, se mě nijak nedotkla. Všechny obrazy s otcem mi připadly trochu malickovské v tom pejorativním slova smyslu. A co celá ta epizoda s jeho umíráním? - nečekal jsem, že se po Pialatově Otevřené hubě dá na to téma natočit něco tak nevyužitého. Dojem nevyužitosti i u epizody, která filmařsky funguje nejlíp - utíkání od dítěte k sadistovi. Potrat provedený vlastnoručně, navíc levou zadní, mi přijde technicky nemožný. Vydírání "pedofila" scenáristicky silně nedotažené. Scéna se lžičkami ze všech zdaleka nejlacinější. Střídání herců různých věků vůbec nefungovalo a ve spojení s ostatními zcizujícími efekty už bylo moc, filmová iluze takřka nenastávala a pornozáběry tomu nepomáhaly (film by se bez nich podle mě docela dobře úplně obešel). Úplně nejvíc přeobsazením za pochodu utrpěla postava Jeromeho, při jeho posledním setkání s Joe pocitově vůbec nevnímám, že je to tatáž postava, jako ve scénách točených s LaBeoufem. Je-li to vše tak proto, že je Nymfomanka jakýmsi meta-filmem (viz. zde Adam Bernau), je to pro mě meta-film nepovedený, zvlášť když si vzpomenu, co už koncem 60. let točil Alexander Kluge. Kdybych to viděl v kině, tzn. kdybych za to zaplatil, asi bych byl rozladěný víc. (28.12.2014)

"Byla jste lidská bytost, která se domáhá svého práva, a víc než to, byla jste žena, která se domáhá svého práva. Dá se tím všechno omluvit? Kdyby šli dva muži chodbičkou vlaku a dívali se po ženách, myslíte, že by se nad tím někdo pozastavil? Nebo kdyby nějaký muž vedl takový život jako vy? A příběh paní H. by byl navýsost banální, kdybyste byla muž, a ten, koho byste dobývala, by byla žena. Když muž z touhy opouští děti, jen nad tím pokrčíme rameny, ale jako žena na sebe musíte vzít břímě viny, které se z vás nikdy nesejme. [...] Bránila jste se proti mužskému pohlaví, které utlačuje a mrzačí a zabíjí vás a miliardy žen ve jménu náboženství, etiky a bůhví čeho."_____ Kdyby výše uvedené bylo zobrazeno autenticky, kdyby Trier byl trpělivý pozorovatel a nikoli prvoplánový provokatér, nebyla by Nymfomanka pouhým konstruktem, který nakonec podvrací samotný záměr. Trier hájí ženu, která je pro něj jen abstraktní ideou. Postavy jsou teze, které v zásadě utvářejí film jako života zhusta zbavenou intelektuální hru na interpretaci. Nymfomanka je na jednu stranu sofistikovaná, na druhou stranu neuvěřitelně povrchní. Jistě, někdy i protest samotný může mít svoji sílu a můžu si myslet, že by Trier s Flaubertem prohlásil "Joe jsem já", jenže na rozdíl od Flauberta je Trier příliš uzavřen v slonovinové věži své hlavy a Nymfomanka tudíž zůstane jen nabubřelým ozvukem jeho ega. I postmoderna se musí nakonec kořit životu. Komentovat jednotlivé pasáže (a že právě o ty má jít!) včetně logicky uzavřeného závěru (Joe je symbol totální svobody) je zcela zbytečné. Neříkají totiž v zásadě vůbec nic. A pokud ano, pak je to natolik zbastardizováno, že dám raději přednost jinému umělci s vyzrálou vizí, který nemá potřebu si před divákem stále na něco hrát. (28.05.2016)