Dvojník

Nemám vôbec nič proti artovým snímkom a mnoho z nich som si perfektne užil, ale taktiež nepovažujem za art čokoľvek, čo len trochu vybočuje zo zabehnutých filmových štandardov alebo len pôsobí „divne“. Artový film sa automaticky nerovná kvalita a The Double je toho žiarivým príkladom (aj keď v tomto prípade sa jedná len o akýsi pokus o niečo „artovejšie“). The Double si síce berie inšpiráciu všade možne, ale neprináša absolútne nič vlastné. Z poslednej doby najvýraznejšie evokuje surrealistický film Enemy s Jake Gylenhallom od režiséra Denis Villeneuve (Prisoners, Polytechnique). Ale zatiaľ čo Enemy skvelo pracuje s nejasnými symbolmi (pavúk) a dokáže rezonovať ešte aj dlho po dopozeraní, The Double je len pseudo-intelektuálny počin bez akýchkoľvek výraznejších symbolov. Spočiatku sa síce javí ako pomerne originálny a nápaditý snímok, ale veľmi rýchlo vyplynie na povrch, že sa až príliš okato inšpiruje u iných, či už spisovateľoch (Kafka, Murakami) alebo doslovne režisérskych kolegov (Burton, Gilliam). Na samotnej inšpirácii by nebolo nič zlé, keby ju režisér dokázal efektne skĺbiť s vlastnou víziou. The Double je však len nasilu pozérsky a neefektne preštylizovaný film. Darí sa mu síce vybudovať zaujímavý, bližšie (časovo, ani dobovo) neurčený industriálny svet, aj príjemnú schizofrenickú, až neurotickú atmosféru (doslovne pripomenie Brazil od Terryho Gilliama), ktorú doprevádza zaujímavo volený, znepokojivý mix orientálno-industriálnej hudby budujúci podivnú náladu celého snímku, ale čo z toho, keď filmu chýba akákoľvek výrazná emócia alebo sympatia ku ktorejkoľvek postave (alebo aspoň aj tá „nesympatia“, ale takto nevzbudzuje absolútne žiadne pocity). Herci síce odvádzajú precíznu prácu – po dlhom čase ma Jesse Eisenberg neotravoval a presvedčil, že dokáže odohrať aj inú postavu ako len tisíc-a-jednu variáciu na ukecaného Zuckerberga zo Social Network; Mia Wasikowska je zárukou kvality už sama o sebe – ale žiadnej z postáv nie je plne rozumieť, pochopiť čo by len jej základnú motiváciu. Napriek tejto kritike som bol odhodlaný udeliť filmu, síce veľmi slabé, ale tie tri hviezdy. Bohužiaľ, na tón filmu som sa chytal asi tak hodinu, doslovne mind-fuckový záver, resp. celá záverečná pol hodinka mi už vôbec nesadla a skôr otravovala. CELKOVO: 2,5* (5/10) Zaujímavá surrealistická forma s pochmúrnym vizuálom a prapodivnou atmosférou, ale nulovým obsahom, berie inšpiráciu u tých najlepších, ale vykráda viac ako by bolo žiaduce bez akéhokoľvek vlastného vkladu. (07.05.2014)

Zajímavá atmosféra, poněkud surrealistická vize jakési blízké budoucnosti nebo podivné současné alternativy, mírně přehnané, ale přece jen ten příběh je pojat poněkud nešťastně, divně, a navíc člověk po pár minutách nikoliv tuší, ale ví, kam směřuje. To mne u filmů vždy moc mrzí, když chybí něco překvapivého, něco, s čím divák nepočítá. Zde se dá počítat se vším, co vás napadne zhruba po osmi minutách filmu, a to se i stane. Jde to vlastně odnikud nikam a nic to nepřináší. Připomíná mi to české romány, co dostávají Magnesii Literu - zhouba, zmar, deprese. (31.07.2014)

Jsem sice znechucen první 40 minutovkou, protože jsem uvažoval o vypnutí, opravdu jsem umíral a nesnesl jsem pohled na nesympatického Eisenberga a po chvíli jsem jej viděl hned dvakrát, ale naštěstí po příchodu na scénu jeho dvojníka, film nabral úplně jiné obrátky a o zábavu až do konce bylo postaráno. Představoval bych si jiný konec, ale přesto mírná spokojenost. Kreativita se tvůrcům upřít nemůže. 65% (26.06.2014)

Z Dostojevského převzal Richard Ayoade temnotu a skepsi, od Franze Kafky existenciální nejistotu, smysl pro absurditu a černý humor, od Jeuneta kamerové filtry, od Terryho Gilliama nádech dystopie a asi bych mohl ještě chvilku v hledání inspirace od jiných autorů mohl pokračovat. Přesto je to své a podle mého opravdu dobré. Určitě neskonale lepší než Oliver Tate od téhož režiséra, který jsem měl možnost vidět před pár dny. Přítomnost Miy Wasikowské tomu dodává ženský půvab a Jesse Eisenberg svého rozdvojeného hrdinu hraje přesvědčivě a s přehledem. Asi bych dal jen 4*, ale snímek mi přijde na ČSFD zbytečně podhodnocený. Podařených kafkiád není mnoho a dvojník k nim podle mého patří. Atmosféra se mu nedá upřít a vlastně už se mi delší dobu nestalo, abych tak hrdinovi držel palce, aby z téhle šlamastiky vyvázl se zdravou kůží. Celkový dojem: 90 %. (13.11.2016)

Tak to bolo niečo! Poriadne silná a pochmúrna atmosféra sa niesla v podstate celým príbehom a toto bola psychodráma ako sa patrí. Svojim spôsobom dosť podobné ako iný film o dvojníkoch Enemy, avšak The Double bol určite lepší a najmä zmyselnejší ako tá pavúčia absurdita. Občas som sa trochu strácal, ale vždy som sa dokázal napokon zorientovať. Film mal ohromný spád a to vizuálne stvárnenie bolo fascinujúce. Ústredná myšlienka o túžbe byť obdivuhodný a neutíchajúci pocit krivdy boli vystihnuté takmer dokonalo. Jesse Eisenberg pomaly ale isto čoraz viac dozrieva. Niekoľko absurdných a nelogických vecí mi síce prekážalo, ale v podstate aj tie krásne reflektovalo ten pocit neviditeľnosti a menejcennosti. (12.06.2014)