Blbec k večeři

Když se setkají tři z nejlepších představitelů francouzského filmu posledních nejmíň dvacíti let, bylo by moc špatný, kdyby to dopadlo i průměrně. Ale nedopadlo, protože herecké výkony obou hlavních hrdinů doplňují kvalitně vypracovaný režisérův scénář nespoléhající na vulgární nebo estrádní humor, ale na vytříbenou francouzskou slovní i situační komiku dotaženou až téměř k dokonalosti (musím si nechat trošku prostoru k manipulování, ne?) a nesouhlasím, že je to tím, že Veber své řemeslo nezapomněl. Jistě, řemeslo ovládá s jistotou velmistra řezbářů, ale kvůli dobře zvládnutému řemeslu ještě nevzniká majstrštyk. K tomu je potřeba i dar od Boha, přinejmenším vnuknutí, nápad, jiskřička ideje a taky určitá dávka inteligence a znalosti lidí a vztahů mezi nimi. To všechno Veber měl (má) přinejmenším když točil Blbce k večeři. Z jeho příběhu je jasně poznat, že lidi má rád, že nechce kritizovat zle či jedovatě, že chce spíš dědečkovsky poklepat na rameno a říct: Opravdu se ti to takhle líbí, synku? Zamysli se nad sebou, nikdy nevíš, na které straně stolu budeš sedět ty. Líbil se mi tu hlavně ten rozpor úhlů pohledů různých lidí. A když se nad tím zamyslíte, všechno je jenom o úhlu pohledu, o vztahu k našemu zázemí a psychice, k našemu současnému duševnímu rozpoložení a dalších ryze subjektivních pocitech. Čili že blbcem je každej, někdo dýl, další víc, jiný přirozeněji. A poučení nakonec? blbcem se člověk nerodí, blbcem se musí stát dlouholetým podvědomým tréninkem. (21.07.2007)

Pignon je jméno, které ze zvláštního rozmaru nebo možná z jiného důvodu naděluje scénárista a režisér Francis Veber svým filmovým hrdinům s pozoruhodnou pravidelností. Nejde o jednu a tu samou postavu, ani je neztvárňuje jeden konkrétní herec. Spojuje je snad jen určité plebejství a lidskost, nebývají to lidé z vrcholu potravinového řetězce. Pignon ze snímku Blbec k večeři patří k těm postavám, před kterými je zapotřebí mít se na pozoru. Není to zlý člověk a měřeno inteligenčním kvocientem, není ani hloupý. Chybí mu ale to, čemu se říká sociální inteligence, společenský takt a vnímavost. Nedá se říci, že by pomalu myslel, spíš platí, že příliš rychle mluví a slova se železnou pravidelností předbíhají myšlenky a jdou si svými vlastními cestičkami. Když Pignona potká sebevědomý podnikatel v podání Thierry Lhermitta, rychle pochopí, že našel ideální oběť, která je schopná se sama od sebe snaživě ztrapňovat a bavit hosty pozvané na večírek. Jenže člověk míní a okolnosti mění... Zhlédnutí po letech sice připravilo Blbce k večeři o jednu hvězdičku, svůj půvab ale má a zábava je to i nadále spolehlivá. Celkový dojem: 75 %. (19.07.2017)

Blbec k večeři není komedie pro diváka s poněkud silnějším cítěním k slaboduchým našim bližním. Člověk, který bere život příliš úzkoprse a vážně v tomto díle komedii také nezaznamená. Dělat si srandu před jinými z poněkud méně chápavého člověka dovede jen bezcharakterní blbec. Tedy, není právě tím Blbcem k večeři ten, který se snaží udělat blbce z toho druhého? Posuďte sami. (14.06.2007)

Přiznám se, že nápad pozvat na večeři blbce a pak si z něj dělat legraci se mi moc líbil. Zavedla bych ho i ve svém životě, ale když jsem viděla ty následky, asi od toho upustím. Francouzský bláznivým komediím jsem nikdy nepřišla na chuť, Blbec k večeři je čestná a milovaná výjimka. Možndám dám fr. komediím ještě šanci. (04.01.2012)

Výlupek francouzského humoru. Míněno v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Zatímco Terminátor II zhmotňuje noční můru nezničitelného nepřítele, který člověka honí do úmoru a znovu a znovu vstává z popela, ústředním tématem Blbce k večeři je trauma, které se dostavuje za bdělého stavu a které se neustále vrací po celý život: co když si o mně někdo myslí že jsem blbec? Blahoslavení budiž opravdoví blbci, kteří si toto nejsou schopni uvědomit (a mezi něž, ó jaká hořkost tohoto filmu, nepatří pan Pignon). (20.02.2008)