Nostalgija
Nostalghia
Nostalgia
Nostalgia
Nostalgia
Režie:
Andrej TarkovskijKamera:
Giuseppe LanciHudba:
Claude DebussyHrají:
Oleg Jankovskij, Erland Josephson, Domiziana Giordano, Patrizia Terreno, Laura De Marchi, Delia Boccardo, Milena Vukotic, Raffaele Di Mario, Rate Furlan (více)Obsahy(2)
Šílenství, co to je? To jen my nechceme rozumět těm, kteří jsou nejblíž pravdě. Moc rituálu, mystika, magie, pírka a oheň ve filmu Andreje Tarkovského... Ruský badatel přijíždí do Itálie zkoumat život a dílo svého krajana – skladatele, který zde žil v 18.století. Doprovázen tlumočnicí putuje po neznámé krajině, pronásledován vizemi, vzpomínkami a otázkami. Duchovními průvodci na cestě jsou mu skladatelovy dopisy, básně zesnulého otce a vlastní vzpomínky na dětství a na dobu manželského štěstí. Katalyzátorem jeho cesty se ukáže být setkání se šíleným Domenicem, který mu vytyčí symbolický úkol... Snímek, na jehož scénáři spolupracoval slovutný italský scenárista Tonino Guerra, natočil Andrej Tarkovskij v roce 1983. Dotýká se tématu vztahu k vlastnímu domovu a vlastní minulosti, ideje šílenství i pocitů vykořeněnosti a osamělosti ve světě – jinými slovy, možnosti jeho výkladu jsou skutečně neomezené, protože každý divák se k výše zmíněným veličinám vztahuje jinak. Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. (Česká televize)
(více)Recenze (125)
Film, ktorý treba vidieť minimálne dvakrát. Trakovskému sa podaril husársky kúsok. Jemu sa totiž podarilo zobraziť Taliansko ako Zónu. Asi z toho Taliani veľkú radosť nemajú, Nostalgia rozhodne nepôsobí ako reklama cestovnej kancelárie. No a teda ak sa tu Tarkovskij vyjadruje pomocou obrazu a množstva symbolov, ako má vo zvyku, tak mi nedá spať onen nápis na stene 1+1=1. Sovieti vymysleli rovnicu 1+1=3, kde dva nesúvislé obrazy dostali spojením nový význam, ako by to fungovalo v takomto prípade, je ťažšie určiť. Obrazy majú každý jeden význam a spolu majú ten istý význam? Kľúčom sú teda symboly. Voda vs. oheň, história vs. prítomnosť, domov vs cudzina, hudba vs. maliarstvo vs. poézia vs. architektúra, realita vs. predstava, atď. ()
S Tarkovského filmami týmto končím. Nerozumiem mu a nevidím najmenší dôvod, aby som sa snobsky skláňal pred jeho filmovým géniom. Je to podobný pocit, aký mám pri niektorých Felliniho filmoch. Sú to režiséri, ktorí sú príliš sebastrední na to, aby si uvedomili, že je tu aj nejaký divák, ktorému má byť ich výtvor určený. Nevidím to na odpad, pretože viacero obrazov, práca so svetlom a kamerou je pozoruhodných. Ale naladiť sa na problémy a duševný svet hrdinov sa mi nepodarilo. Dokonca som pri mnohých scénach mal pocit, ako keby si režisér povedal, že tento obraz bude vyzerať intelektuálne, umelecky, to tam nechám. Dojem samoúčelnosti a snahy o efekt mi prebíjal všetky ostatné dojmy. Takže Tarkovského prenechám divákom, ktorí mu rozumejú. ()
Tarkovskij nech si tie svoje nechutne pomalé zábery strčí do prdele. Po "lisohlávkami nasiaknutom" Stalkerovi druhé sklamanie. Dokonca som nebol schopný dopozerať to do konca. Je toto vážne režisér výborného Zerkala? ()
Tenhle film jsem viděl kdysi dávno, označil ho za nepochopitelné umění a zapomenul. Co se změnilo po letech? Vlastně málo. Opět jsem sledoval postavy, kterým jsem nerozuměl, vedoucí dialogy, které mi nedávaly smysl. Čistě z estetického hlediska se dá kochat pečlivě inscenovanými záběry, díky kterým jsou některé scény až fascinující. Ale vzadu v hlavě pořád hlodá pocit, že tím autor možná chtěl něco říci. Tarkovskij byl prostě duchovně někde úplně jinde než já, a tak se na jeho filmy zřejmě nikdy nenaladím. ()
Andrej Tarkovskij je režisérským mágem, zejména pokud jde o vizuální stránku a zpracování filosofické hloubky tématu (jeho sci-fi Solaris patří mezi moje nejoblíbenější filmy vůbec), Tonino Guerra patřil v té době již dávno k renomovaným scenáristům (majíc na kontě i takové skvosty jako Ctihodné mrtvoly) a Oleg Jankovskij i Erland Josephson jsou vynikající herci. Nicméně sešlost kvalitních tvůrců před a za kamerou dávající vzniknout sérii osobitých scén mi nepostačí, schází-li filmu příběh (který třeba zmiňovaný Solaris i navzdory velmi pomalému tempu má), případně alespoň náznaky napětí. Byl jsem připraven na film založený na komorním rozjímání, měl na to čistý nerušený klid v správné náladě a těšil se na téma cesty po stopách starého skladatele i básnika. Bohužel značná část zpracování mne spíše nudila, než aby vyvolávala výraznější emoce a ani ten styl zde již nedokážu považovat za tolik originální, protože mám dojem, že pan režisér hodně vykrádá sám sebe z předchozích filmů a takřka identický vizuál předvedl již v Stalkerovi. Škoda, že si Tarkovský alespoň jednou, dvakrát nevzpomněl během natáčení i na diváka, výsledek na mne navzdory všem kladům působí poněkud roztříštěně a nerad to říkám, ale v některých scénách až samoúčelně (to zejména závěr s Jankovského nekonečnou procházkou v opuštěném prostředí se svíčkou v ruce). . . . Takže, abychom si z Nostalgie alespoň něco zapamatovaly, zopakujeme si tu anekdotu, jo? Jeden člověk zachraňuje druhého z velké bažiny. Nasazuje při tom vlastní život. Pak oba leží u bažiny a vzdychají. Nakonec se ten zachráněný zeptá: "Cos to udělal?" / "Co asi? Zachránil jsem ti život." / "Ty hlupáku! Já tam žiju!" :-) :-) 55% ()
Všetko, čo bolo v tom filme farebné, ma celkom bavilo. Vážne. Blázon Domenico a jeho príbeh, Eugenia a jej záverečný monológ ... aj keď mudrovali to nebolo márne. Lenže potom Tarkovskij ubral na farbe, a to čiernobiele, to bolo mimo mňa ... moc poetické, doslova básne na filmovom plátne. Mňa už tie na papieri extra nebavia. Lokality v Tarkovského filmoch sú ale fantasmagorické. Hra so svetlom a jednotlivé obrazy skvelé. Ách jáj ... Andrej, Andrej. 3,5* ()
Tarkovskij a jeho italská, intelektuální poezie, ve které bych možná i našel nějaké poselství, pravdu nebo pohled na život ale to bych se nesměl tak nudit. Na druhou stranu je zde řada úžasných a neskutečně atmosferických obrazů, které mě donutily film dokoukat. ()
Pláč nad dávno ztraceným světem... Nebo nad světem, který možná ani nikdy neexistoval... ()
Na malú chvíľu som si chcel odpočinúť od Bonda, a tak skúšam Nostalgiu od „sovietskeho filozofa” Tarkovskijho, kde nemôžem tvrdiť, že by som prežil relaxačný, filmový pobyt, ba naopak, chce to predovšetkým - pevnú vôlu a EXTRA vnímavého, ochotného diváka, a vtedy sa vám film naozaj veľmi odvďačí. Nie je to vec pre každého (už vonkoncom nie pre odchovancov sociálnych sietí), je to strašne pomalé a hĺbavé, s hypnotickou d.p. Giuseppeho Lanciho, ale najmä s bravúrnými čierno-bielymi vskuvkami (flashbacky). Ťažký, náročný a komplikovaný film, a presne taký občas i rád vyhľadávam, aby som si trochu rozšíril obzory. PS : Tento režisérsky mág je akurát v mojej domácej knižnici, keď by som povedal, že nastal čas vrátenia sa k jeho kinematografii... ()
Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě hodiny, pět minut a třicet pět sekund mého prvního setkání s Tarkovským a troufám si tvrdit, že i posledního. Z filmu vyzařuje klid, který plíživě nahrazuje neidentifikovatelná forma šílenství, dosahující až hypnotického účinku na diváka, který přichází o svobodnou vůli a není schopen vypnout přístroj, který na něj působí silou statické kamery, věčného přítmí a protisvětla, naaranžovaných kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani sundat si kabát ... Nepochopené menu, nestrávené sousto a neukojený hlad. ()
Především je nutné říci, že naprosto chápu každého, kdo tomu filmu dá jednu hvězdičku a je nadosmrti přesvědčen, že tohle byl nejdivnější film jeho života... V záplavě dnešních popcornových slátanin musí Nostalgie působit jako podivný neskutečně pomalý halucinogenní trip. Jen tipuji, že diváci odchovaní kinematografií padesátých a šedesátých let, Antonionim, Bergmanem, Kurosawou, Fellinim, Buñuelem atp atd, ten film asi přijímali o poznání snáz. Tvrzení, že je to pomalé a že by se to dalo sestříhat na polovinu a pak fy to možná byl fajn film můžeme číst u mnohých z nich. Nostalgie ovšem navíc není film odehrávající se v normálním prostředí a líčící normální filmový příběh, neboť zprostředkovává především vnitřní svět. Prožitky, obrazy, sny, básně, vzpomínky, pocity, šílenství... Jde mnohem dál než Bergmanovo Mlčení či Antonioniho Zvětšenina a používá při tom nesmírně silné obrazy, zvuky a situace. Jindy slunná Itálie má v Tarkovského podání neuvěřitelnou sychravost. Typicky italské jsou ovšem lokace, určitá nenucenost a takřka nonšalantní nezájem a zanedbanost. Silná je ostatně i ve filmu zaznívající italština, pouze v několika málo scénách promíchaná ruštinou... Co je však v Nostalgii suverénně nejsilnější, to je osamělost. Naprostá a dokonalá. Jistě by se dala krájet. Nostalgie je krásný, silný a ve své bezútěšnosti vlastně hrozný film. Musím se na něj brzy podívat znovu... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: Pan Filuta, Faye, Traffic, troufalka, mchnk ()
Tarkovský je génius a okrem Ivanovho detstva mám jeho tvorbu napozeranú celú. Kto pozná backround ako vznikal tento film, bude mať pri pozeraní tohto dielka podobný pocit ako ja... Nostalgická spomienka nešťastného človeka na milované Rusko a sebareflexia zobrazená cez rôzne jasné aj nejasné metafory a symboly...Do toho samozrejme typická vizuálna stránka, kamera a všetky aspekty ktoré sú tak typické pre tohto famózneho Rusa. Nostalgia ako celok ma neposadila na prdel ako skoro všetko ostatné, ale pár momentov je jednoducho skvostných a budem si ich pamätať veľmi dlho. A pridávam sa ku "kolegom", posledná scéna je ako z iného sveta a len podčiarkuje fakt, že Tarkovský bol génius a jeho filmy "majú dušu"! ()
Nesnažte sa pochopiť všetko a nezazlievajte režisérovi, keď sa vám to nepodarí. Nemáte predsa rovnaké spomienky ako on. Navyše je pekné neobliecť si svoj starý kabát, kým sa nevrátim domov. Alebo snažiť sa rozprávať so starcom v jeho rodnej reči, aby rozumel, no s dieťaťom po svojom. Tiež spoznať miestneho blázna a neskôr ho vidieť v zrkadle. Obklopovať rodnú chalúpku majestátnymi múrmi, ktoré nezakryjú snáď len nebo. Ale pozerať sa a čakať, kým zhorí sviečka, to je fakt nuda a ideálna metafora akurát tak pre stratu času. ()
Předposlední film Andreje Tarkovského se zabývá tématem pro něho v té době nejaktuálnějším - vykořeněností z rodného místa. Příběh vypráví o sovětském spisovateli, který přijíždí do Itálie, aby zde studoval dílo svého krajana, skladatele. Postupně však zažívá pocity odcizení, které mu začínají bránit v další tvorbě. Pokud znáte dílo Andreje Tarkovského, asi je vám jasné, že děj nehraje žádnou větší roli. Režisér se více soustředí na niterné pocity postavy, vyjádřené často symbolicky a expresivně obrazem. Prostředí, atmosféra, pocit oné nostalgie a vnitřního smutku, jsou tím nejpodstatnějším, co činí nejen z tohoto snímku velkolepý film, u něhož je nutné nechat se podobný způsobem při sledování pročistit a samozřejmě naladit na stejnou vlnu. ()
(Lumiere - 2.9.2020) ()
Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje. ()
Nostalgia je počiatkom poslednej dekády tvorby Andreja Tarkovského. Tento film je pomalejší ako predchádzajúce režisérove snímky a miera poetickosti a symbolizmu značne prevyšuje mieru vypovedaného. Toto je jeden z tých filmov, ktorý ukazuje omnoho viacej ako sa dá vidieť. Aj napriek značnej miere vizualizácie, ktorá je pre Tarkovského typická, je film viacej o pocitovosti. Základom filmu je samota. Hĺbanie nad otázkami života a smrti, nad ktorými každý z nás rozmýšľa. Do protipólu sú to postavené dva svety ako večne kontrasty ľudského života. Svet reálny a svet imaginárni, pretína sa tu minulosť s prítomnosťou a v nemalom rade je to aj o domove a význame pre život jednotlivca, ktorý sa nachádza v cudzine. Vo svete tam vonku. Neistý a stále hľadajúci. Film je hlavne v strednej časti vďaka pomalosti a dĺžke jednotlivých záberov nudnejší, čo vyvodzujem zo značne dospelejšieho, precíznejšieho spracovania, do ktorého som nedokázal pri pozeraní dospieť. Film vďaka symbolizmom, myšlienkam, ktoré prezentuje v dialógoch a monológoch a v lokáciach, ktoré sú zaplnené prázdnotou, alebo vodou a ďalšími symbolmi, je ťažko uchopiteľný a ťažko spracovateľný. Mám pocit, že film je podstatne hlbší a komplexnejší na významy, než som dokázal pochopiť. Mal som pocit, že len kĺžem po hladine a že som sa nedokázal skutočne do príbehu ponoriť. Obhliadnuc od toho sa jedná o ukážku poctivého filmárstva, ktoré dokáže zanechať dojem a ktoré je baladické a vo svojej jednoduchosti úžasné. ()
Co dodat? Ještě pomalejší a nejasnější Tarkovský - ano, opravdu to šlo. Zatímco v Zrcadle šlo zejména o vzpomínání na Tarkovského matku, Nostalgie je jí věnována a týká se směsice Tarkovského pocitů: vztahu k otci (jenž byl básníkem), vztahu k domovu (Rusku), k Itálii, k ženám, k životu... Důstojné "zpomalení" a "zamyšlení se" nad tím vším jako celkem = důstojné zakončení Tarkovského filmografie. Někoho tento film může úplně minout, o mě se otřel (kabátem), v dohledné době si budu muset udělat další dvě hodiny a zkusit to znovu. PS: může mi někdo poradit - pořád musím přemýšlet o tom, proč Tarkovský tak často využívá jako symbol vodu, Nostalgie stejně jako Stalker se v ní doslova "utápí". PPS: beru zpět to o tom zakončení, Tarkovský ukončil svou filmografii až v roce 86 filmem Oběť ... PS: 8.6.2006 i bez dalšího promítání zvyšuju hodnocení na 9/10 ()
"Co je to za svět, kde na vás blázen křičí, že se nemusíte stydět sami za sebe ??" Filmový svět sebejistého génia a ruského hypnotizéra Andreje Tarkovského.. Svět, který mě nepřestává fascinovat.. Nostalgie silně asociuje, odkazujíc se na něj, Zrcadlo, a byť jeho kvalit nedosahuje, skýtá diváku další formálně precizní mnohovrstevnatý filmový zážitek.. ()
Uhrančivá prohlídka Tarkovského duševní galerie, ve které promlouvají smutné obrazy jeho snů, myšlenek a stesku po rodné vlasti. Moje oči s úžasem naslouchaly a já se nechala unášet tímto vnitřním vesmírem, kde jako vládnoucí element figurovala voda a nespočetné variace světla. Natolik ohromující, že jsem neměla vůbec potřebu všem jeho symbolům do puntíku rozumět. ()