Cartouche

I po skoro půl století patří tento film mezi ty lepší dobrodružné historické filmy, který stojí na idolech tehdejší doby, Belmondovi a přímo nádherné Claudii Cardinale. Charisma, které čiší z Cartouche se už málo vidí i v dnešní době a i díky němu se vžíváte přímo do děje a prožíváte jeho příběh, stejně tak jako oplakáváte smrt jeho milované.. (03.05.2009)

Další Belmondův zbytečný film. Sociální báchorka pro nenáročné publikum. Cartouche by mě možná zaujal a bavil mě v sedmi, nanejvýš osmi letech, dnes jsem už moc starý na to, abych se díval na bezduchý příběh, naivní bojové scény a nelogičnosti ve scénáři. Francouzský film pro mě znamená úplně něco jiného, než předvádí Belmondo v de Brocovi. (30.10.2016)

Čistých 60%. Nejvíce se mi líbila poslední tak půlhodinka, kdy se film překlopil do takového dramatu o tom, jak peníze mění lidi a jak mohou ovlivnit lidský úsudek a chtíč a celé to vede ke zkáze člověka. Před tím to byl čistý průměr. Podle mě se měli tvůrci vydat jasným směrem - a to buď dobrodružná komedie s notnou dávkou nadsázky a nebo dobrodružné drama. Mě se zdálo, že chvilku to je to a pak zase todle a celkově mi to působilo dosti nesourodě, resp. nemělo tu správnou atmosféru a rušilo mě to. Prostě takový průměr, čekal jsem více. Howgh! (05.04.2005)

Snažil jsem se, ale přesto se mi tento film nelíbil. Je pravda, že Belmondovi role drzého darebáka sedí, ale nebaví mne dívat se na filmy, které straní lůze a podsvětí, a naopak karikují šlechtu, církev a neuznávají zákon. Jako dítě jsem to nechápal, ale nyní je mi jasné, proč komunistické Československo vítalo takovou tvorbu ze Západu (Francie, Itálie), rovněž ovlivněného salonním marxismem (podobně viz Robin Hood a podobní hrdinové-rebelové). Zde je nutno podotknout, že dobrodružné francouzské filmy s Jeanem Maraisem jsou lepší, na rozdíl od tohoto mají úroveň a eleganci. (06.02.2008)

Šarmom rovnaký, hoci ľahkosťou nie tak odsýpajúci kolega Fanfána Tulipána je dozaista lahôdkou pre pamätníkov a dokáže ponúknuť kultivovanú zábavu i terajším divákom. Hlavne teda spôsobom búrania konvenčných stereotypov šľachtičného dvora, kde vždy naše postavy preklenú z uviaznutia dákymi pekelnými hláškami a istým nadhľadom vzhľadom k tézovitým spoločenským pomerom. A samozrejme v hraniciach žánru i želaným eskapizmom. Lenže potom tu ostáva otázka mýtov a autentickosti, kde si už nie som tak istý adresnosťou týchto úletov a pri neumeleckých ambíciách aj akousi odovzdanou, neprelúštiteľnou, hodenou palicou ničoty. Cartouche nie je kultom, svojrázne známou historickou osobou navôkol širšieho spektra európskych končín a mierne kŕčovito beriem do úvahy aj spôsob jeho neoriginality prednesu. Cardinale v role Venuši prekvapivo neidylická. (09.01.2017)