U konce s dechem

Proč mám rád tento film. Protože je tenhle Godardův tak dobrý, že jsem ho už viděl třikrát a podívám se klidně znovu. Charismatický Jean-Paul Belmondo (možná jeho nejlepší role) a mladičká herečka Jean Seberg jsou tak skvělí, že ať to byla náhoda či filmový osud, jisto je, že bez těchto postav si žádný remake tohoto filmu vůbec neumím představit. (11.07.2009)

Po mnoha mozek ubíjejících hororech jsem dostal chuť na něco kvalitativně hodně odlišného, ovšem tohle bylo šlápnutí vedle. Přiznám se, že nejsem žádný "artofil" ( nemyslím nijak pejorativně) a tak možná bude můj komentář tady takovým slonem v porcelánu. U konce s dechem jsem vcelku solidně protrpěl, všímaje si sice různých technických cinkrlat, ale marně hledaje nějaký smysl či význam tohoto počínání a tak mi to nakonec přišlo jako užvaněné a na výsost nudné filmové cvičení, které mírně prozařoval úsměv Jean Seberg. Volím tedy útrpné dvě hvězdy. (10.01.2014)

Ještě v dobách, než se proslavil jako drsný detektiv, šarmantní dobrodruch a hlavně neuvěřitelný kaskadér zahrál si Belmondo cynického mladíka prchajícího před zákonem. Příběh je sice svým způsobem o ničem a film nemá žádnou gradaci nebo něco co by ho hnalo kupředu ale díky Belmondovi, který je od svých novějších hrdinů k nerozeznání je film lahůdkou, která sice nezachutná všem ale náročnější diváky jistě potěší. (15.11.2009)

Další klasika, kterou jsem trestuhodně opomenul. Kdo ví, jak dlouho svět Godardovi ty jeho dekonstrukce, provokace a boření mýtů žral (doufám, že jen do Cannes v roce 68, kdy to jeho šaškování přesáhlo únosnou mez), každopádně každý režisérův film je zajímavý pouze z malé části, zbytek je zastřen jakousi aurou, kterou asi do smrti nepochopím. Upřímně, JPB je docela průměrný, zajímavé jsou snad jen ty přesahy do filmu jako takového (obsazení několika tvůrců, rozhovor s Melvillem). Tak za deset let bych dal Bláznivého Petříčka a uvidíme. (11.11.2021)

Existenciálně laděná romance s kriminální zápletkou, která způsobila revoluci v oblastech střihu a kamery. Bourá soudobá dogmata o natáčení filmů. Rychlé prostřihy, netradičně zvolené záběry a jejich vázání, střídání "ospalých" scén s těmi "svěžími a prosluněnými". Hlavní "hrdina" příběhu na motivy skutečných událostí Michel (Jean-Paul Belmondo) je cynický gangster a zločinec. Ale i přes to, že tento muž je postavou amorální, pro diváka je Michel nečekaně sympatický a atraktivní hoch s idolem v heroických typech jakým je třeba Humphrey Bogart. Chtěl by svět, kde není svazován svými možnostmi, a proto žije tak, jakoby jeho okolí bylo takovým světem. Nedělá si starosti s penězi, luxusní vůz má na každém rohu - pokud ho ukradne. Ani u dívek nemá potíže, tedy do chvíle, kdy se seznámí s Patricií (Jean Seberg) - krásnou půvabnou dívkou, která je zároveň přemýšlivá a naplněna ideály, ale taky docela potvora. Od začátku až do konce jsem váhal, co si mám o obou postavách myslet, nešlo jednoznačně popsat, jací jsou, stejně, jako to nelze tak jednoznačně vypovědět o nikom koho znám. Lidskost postav je totiž další z krás Godardova debutu a platí i přes časté zdání, že chování postav je iracionální. Vždyť kdo se dokáže do postav natolik vžít, že si troufá soudit normalitu jejich reakcí? Málokdo vůbec dokáže obstát na vlnách jejich kouzelných dialogů, ze kterých čiší jistá opravdovost. A neplatí to pouze o rozhovorech Michela s Patricií. Nejvíce mě totiž zasáhla scéna s interview s jedním "renomovaným" francouzským spisovatelem. K tomu nebudu dodávat nic, to je třeba vidět. V rozhovorech a také ve způsobu "nahlížení kamery na svět" se odkrývá obraz uvažování lidí jedné doby, jejich povznesenost a ideály kalené prostými lidskými tužbami, které protly v šedesátých letech Evropu a staly se inspirací tolika umělců. Lidé zde uvažují o nepoznaných věcech a smyslech a možnostech existence. Účel a důvod už zde tolik neznamená. U konce s dechem zobrazuje navenek v životě nepodstatné věci, doopravdy ale jen to nejúžasnější. (15.03.2006)