U konce s dechem

Jako debut někoho, kdo chce světu ukázat, jak to má vypadat, jistě pěkné... Ale vzhledem k tomu, že na francouzskou novou vlnu obecně "nejsem", mě to asi ani nemohlo opravdu chytnout. Jenže co naplat - nějaký přehled mít člověk musí. A na druhou stranu musím uznat, že jestli mě všechny filmy, na které "nejsem", budou bavit takhle, bude to ok. (28.04.2012)

Po mnoha mozek ubíjejících hororech jsem dostal chuť na něco kvalitativně hodně odlišného, ovšem tohle bylo šlápnutí vedle. Přiznám se, že nejsem žádný "artofil" ( nemyslím nijak pejorativně) a tak možná bude můj komentář tady takovým slonem v porcelánu. U konce s dechem jsem vcelku solidně protrpěl, všímaje si sice různých technických cinkrlat, ale marně hledaje nějaký smysl či význam tohoto počínání a tak mi to nakonec přišlo jako užvaněné a na výsost nudné filmové cvičení, které mírně prozařoval úsměv Jean Seberg. Volím tedy útrpné dvě hvězdy. (10.01.2014)

Belmondo je tak trochu ona nová vlna a Patricie konzervativní filmaři z druhého břehu, ale jelikož je Patricia zároveň sexy Američanka (Godard měl přes svoji radikálnost klasické americké filmy rád) a Belmondo hulvát (oproti naleštěným elegánům v čele s Bogartem zavedl anarchista Belmondo nový étos), můžeme jasně vidět, že nová vlna je teprve na svém začátku a novátorští režiséři nejsou ještě úplně odtrženi z odkazu tradiční školy. Godardovi nešlo o to zreformovat filmový syntax, ale najít způsob, jak zachytiti civilní realitu elegantně. Proto tak dlouho trvalo, než na to někdo přišel – protože k překvapení všech se dá realita nejlépe zachytit zesilujícími formálními postupy, který můžou působit manýristicky, ale přibližují filmy všednímu životu. Tím se dává filmům švunk i přes nedějovost. I v současné filmařině se dosahuje autenticity paradoxně neautentickými prostředky přes různá zesílení obrazu a zvuku ap. Tento typ sice neodpovídá naší skutečnosti, jak ji vnímáme, ale vsugerovává nám pocit větší věrohodnosti, jak na prahu 21. století předvedl Greengrassův Bourne. Kupříkladu tradiční formuli záběr-protizáběr se Godard zatvrzele vyhýbá, místo toho rozstříhává souvislé záběry a k rekonstrukci jde přes dekonstrukci. U konce s dechem spojuje scenáristická ukázněnost Truffauta a formální radikálnost Godarda. Jistě, spousta diváků spatří ve filmu roztomilý existenciální příběh a jen nepočetná skupina stylistů bude juchat blahem nad vedením herců a použitím kamery, zvuků a střihu. (24.03.2008)

S Milord od Edith P. (která mi zní v uších při psaní komentáře..), dostává A bout de souffle na ještě větší dynamičnosti. Opravdu, tenhle film má atmosféru, která každého milovníka Francie a její Nově vlny, dostane do kolen. Nějak neřeším fakt, že hlavní postava byla...ale jo, přiznejme si to, nikterak hluboce napsaná. Tím myslím, že jsem z ní nepadal do mdlob. Vždyť o tom člověku jsme se de facto nic nedozvěděli? Neb Belmondo ji zahrál, tak, že vám slovo rebelie a galantnost v jedné větě přijde jako úplná samozřejmost. A pohled na francouzské uličky a majestátní Eifelovku? Mé srdce zaplesalo a ukončilo svůj nepravidelný tlukot při pohledu na ně. (29.05.2009)

Ačkoliv Jiřímu Krampolovi bylo v době práce na dabingu skoro o půl století víc než Bebelovi, daleko horší je mix zvuku, který ty prasata ze Soundwave pustili do oběhu. Je to asi jako kdybyste sledovali černobílý dokument opatřený jen hudbou, a někdo v řadě před vámi si do toho hlasitě povídal. Absence ruchů a naprosto nepasující stopa hudební, obrazová a česká zvuková způsobují, že je vám po pár minutách jedno, co se děje, a už chcete tuhle hrůzu mít za sebou. Skutečně jsou dialogy v originále takhle tupé? Za příklad uvedu rozhovor v pokoji, kde JPB pořád mluví jenom o šukání a vylepaná Sebergka z toho má ukrutnou legraci, zatímco divačky ve své době asi bezmyšlenkovitě hltaly mladistvé tělo budoucí legendy. Ten kripl kolem sebe všude rozhazuje odpadky a tvůrce ani nenapadlo, když už teda vzdávají hold anarchii či co, tam nějakou kůstku svlíknout. (05.12.2015)