Před půlnocí

Tleskám Linklaterovi za odvážnou volbu toho, kam by se měl příběh Jesseho a Celine ubírat. Ta volba je logická, ale pro filmové diváky, uvyklé na happy endy, možná překvapivá. Hlavní hrdinové si v Před úsvitem a Před soumrakem odžili jednu z nejdojemnějších a nejreálnějších romancích vyprávějících o tom, že když potkáte někoho výjimečného, už nikdy se vzpomínky na něj nezbavíte. Před půlnocí vypráví o tom, co se stane poté, kdy je tahle velká love story odžitá. Nepřijde happy end, ale normální život, kde se pár hádá o maličkostech i zásadních věcech typu odlišné představy o budoucnosti. Julie Delpy a Ethan Hawke jsou pořád stejně ve svých rolích skvělí a mají stále úžasnou chemii - a právě proto je drsná výměna názorů, která přijde v druhé polovině filmu, tak účinná a fascinující... a nepříjemná, protože tyhle dva máte rádi a neradi je vydíte nešťastné a situaci, kdy si jdou po krku. Jejich dialogy jdou znovu do živého a znovu dokazují sílu slov, ale v tomhle díle ty slova naše hrdiny rozdělují. Pro někoho nuda, pro mě nezávislý film roku. 80 % (31.07.2013)

SPOILERY: Děj se odehrál převážně na čtyřech místech. První místo je auto, kde jsem poznal svou nejdelší filmovou cestu autem a musím přiznat, že až na pár úsměvných hlášek nic záživného. Druhé místo, kde se děj odehrával byl barák s přáteli. Zase jenom žvanění o dospělých záležitostech, které mi ve 22 letech nemohou nic říct. Třetí část je cesta do hotelu, kde hlavní postavy Jesse a Celine vedou další velmi nezáživnou konverzaci. No a konečně poslední část je hotel, kde to vypadá na první akční scénu (milování), jenže se vše zvrtne díky telefonátu, který má Celine s Jesseho synem Henrym. Tím jsem prozradil veškerý děj a musím přiznat, že více ukecané drama jsem ještě neviděl. Kdybych to věděl, tak se do toho v žádném případě nepustím. 87% je obdivuhodné číslo a díky tomu jsem se do Before Midnight pustil. Teď toho silně lituji a v hodnocení si nebudu brát servítky. Až mi bude čtyřicet let a budu mít parchanty, tak se do toho pustím znovu, ale teď a v tuhle chvíli nemůžu dát nic jiného než nejnižší známku .. 0/10 = 8% (04.08.2013)

Na začátku se pokusím o vlastně zbytečné a oddělím jednotlivé díly od sebe. Před úsvitem byla krásně naivní romantická komedie o dvou mladých plných ideálů, kteří náhodně zahořeli (blouznili), Před soumrakem příběh dvou zralejších dospělých, kteří někam vykročili, ale vzpomínky je táhnou k něčemu, co možná měli udělat (ale neudělali), Před půlnocí příběh dvou lidí, kteří pro vzpomínku změnili svoje životy a udělali to, co si na začátku slíbili nikdy nedopustit. Následkem toho je třetí film nutně nejotevřenější, nejintimnější (existuje tu jen málo tajností a prostoru k předstírání "jsem někým jiným"), nejbolestnější (vrací se v něm mnoho témat, které byly v předchozích zastaveních námětem vtípků, akorát teď už se jim směje o poznání hůř) a zároveň nejvýrazněji sarkastický až cynický. Je to konverzační rozbor všední rutiny, která sem tam ještě odhalí zbytky "intelektuálního sex-appealu", který Jesse a Celine pociťovali, především je to však civilní ponor do banality, únavy a strachu být sám. Před půlnocí překypuje ironií, vnitřní i kontextuální (obsazení nonkonformní pozorovatelky rozkladu tradiční rodiny Athiny Rachel Tsangari do role hubaté řecké ženušky), obsahuje zřejmě nejlépe vystavěný dialog v celé trilogii (scéna v autě), z velké části postrádá papírové šustění předchůdce, který trochu pracně "navazoval". Hladkost hraničící s rutinou (ale tou nejjímavější), kýčovité prostředí řecké idylky neustále srážené drobnými konflikty, obavami i tušením toho, že na konci Před půlnocí už nebude místo pro sen a romantickou zasněnost. Přesto je závěrečná scéna křehce hravá, plná kontrastů naděje, rezignace i humoru, který rozvíjí vztah jedné z nejpozoruhodnějších filmových dvojic poeticky i neúprosně střízlivě zároveň. Linklaterova minimalistická režie opět triumfuje a sází na organicky plynoucí čas občas předělený cézurami smutku / okouzlení, scénář je ještě o něco vybroušenější, vypointovanější a nabitý břitkým vtipem, byť u několika málo scén se opět dostavuje váhání, zda ta malá perlička na dně stojí za velkou hromadu slov. Nechce se mi to dělit, ale když, tak Půlnoc je mi emocionálně i myšlenkově nejblíž. So, Jesse and Celine, later... v další dekádě. (24.06.2013)

Kdo někdy miloval, ten tyhle obavy zná. Onen strach ze samoty a zároveň z tíhy dřívějších rozhodnutí, ze síly náhody a relativity času. Protože romantická setkání jsou krásná, samovolná věc a velkolepá srdcervoucí shledání jsou věc nezapomenutelná. Ale láska po letech je věc, která se na náhodu uhrát nedá. Richard Linklater se znovu vynořil s filmem, který měl nepřeberné množství možností, jak selhat, jak nedostát svým předchůdcům a jak rozmělnit kouzlo toho, co se zdálo definitivní. A stejně jako v Paříži mi vytřel zrak tím, že se dá navázat o devět let později a přitom na tom samém místě. Něco možná v životě dříve nebo později musí uvadnout a něco bohužel zesílit. A i přes to, že Půlnoc rve srdce tím nejintimnějším a nejzrádnějším způsobem, to tihle dva upovídaní cestovatelé mají zase za plný počet. Jejich osmnáctiletá odysea pak v žánru romantického dramatu nemá obdoby. A šestý smysl mi říká, že rok 2022 by nás mohl potěšit ještě jednou. (19.07.2013)

Linklaterovu trilógiu som sledoval v poradí 2-1-3, pričom jednotkou pre mňa ostáva dvojka, čo je v rozpore s mienkou väčšiny. Ja som vnímal tie tri beforovky ako počas očarenia, počas precitnutia a počas dezilúzie. Napriek prudko odmietavým vyjadreniam niektorých mojich obľúbencov (mat.ilda) považujem aj túto časť za zaujímavú, závažnú a mne blízku. Predpokladám, že mnoho manželských, či mileneckých dvojíc prešlo touto fázou bilancovania, či prehodnocovania, ktorá nie je príjemná, pretože ukazuje rozdiel medzi očakávaniami a ich naplnením. Napriek tomu, že ide o čisto konverzačný film, ktorý by bol vhodný aj do divadla, som sa ani na chvíľu nenudil a hlášky typu (hele kozy a ahoj pse) ma vôbec nepobúrili, lebo takto nejako sa množstvo ľudí vyjadruje bez toho, aby v tom videli niečo neprirodzené. Písať o hereckých výkonoch je zbytočné. Zvládli to obaja, i keď Julie Delpy o poznanie lepšie. A tak ako u Bournovskej trilógie, aj u tejto si prajem, aby nikto neprišiel s nápadom spraviť z toho tetralógiu, veď KDD (každý dolár dobrý). (13.01.2015)