Samuraj

Neskutečně zdlouhavý thriller o nemluvném, samotářském nájamném vrahovi, který se stal nepohodlným jak pro policii, tak pro své "zaměstnavatele". Umírněný Delonův výkon roli sedí ale film se táhne neuvěřitelným způsobem a část na policejní stanici snad ani nemohla být delší. Rozhodně film stojí za vidění ale divák si musí připravit kýbl trpělivosti. (25.12.2009)

Tygr v džungli? Ani ten... Dialogově strohé, dějem triviální, s akcí chudou a finále prostým, přesto jsem se cítil obohacen. Podobnost premisy Jarmuschova Ghost Doga není čistě náhodná, přičemž Whitakerův „samuraj“ si získává sympatie mnohem snadněji než ten Delonův. Snad od Melvilla záměr, leč na síle fatalismu pranic neubírající. Ono taky proč, když: „Je dobré pohlížet na svět jako na sen. Když se vám zdají zlé sny, probudíte se a poznáte, že to byl jen sen. Říká se, že svět, ve kterém žijeme, se od zlého snu ničím neliší…“ (28.11.2013)

Logické nedostatky mi brání dát tomuhle filmu lepší hodnocení a vlastně jen kvůli Delonovi mu dávám ty tři, protože nebýt něj, skončilo by to nedaleko odpadu. Prakticky na každým kroku tu člověk narazí na ryze amatérsky použitou hloupost. Od prvních chvil, kdy se nájemný vrah producíruje s kamennou tváří po městě v baloňáku, který by nebyl nápadný jedině na srazu fandů poručíka Columba (a o tom nikdo v roce 1967 ještě neslyšel), jak se potom nechá zatknout jen aby vznikla zápletka (protože kdyby zalezl do postele, žádnej policajt by ho nenašel), přes opravdu špatný způsob výslechu svědků (nevím, možná to ve Francii dělali tehdy jinak, ale dnes se prostě svědci oddělují a neposlouchají své odpovědi na otázky typu: Poznal jste ho?), po fakt zvláštní dějový skok, kdy divák netuší, jak policie našla Costellův byt, přes doslova geniální způsob nálezu odposlechu, opravdu hodně zatvrzelého policajta (který má nos jak Pinocchio a cítí, že Jefovo alibi je už příliš pevné), po prakticky zbytečnou scénu metra (umíte si představit, kolik by k tomu sledování bylo třeba poldů? a všechny nároží, ulice a pajzly by zůstaly otevřený všem ostatním zloduchům) a zakončíme to naprosto unikátním způsobem rituální sebevraždy, protože jakej k tomu měl důvod, to opravdu netuším. Atmosféru to má, pošmournost, špína, bezcitnost, jenže právě ty hlouposti ve scénáři tento příliš vážný film shazují dolů. Nemluvě už o tom semtamním klišátku - dívka v autě, která by si hned vrzla, pianistka bez viditelnějšího důvodu zamlčující identitu vraha, štětka zoufale milující muže, který její lásku nikdy opětovat nebude, polda kterej se pro dopadení zločince neštítí ničeho a je schopnej "křehké" dívce vyhrožovat mravnostním oddělením, svědek, kterej není moc všímavej, ale perfektně dokáže identifikovat klobouk+plášť+tvář a to na třech různých osobách. Jak říkám, nebýt Delona, tenhle film by byl dnes jenom klasikou odpadu. (22.12.2007)

Jean-Pierre Melville postavil svého "Samuraje" na jediném nosném pilíři - na minimalistickém herectví a silném charismatu Alaina Delona. A ten pilíř je tak silný, že dává zapomenout na prostinkou a mírně naivní dějovou linku. I po těch letech svěží biják (třeba i jen kvůli Delonovi), i když na skutečný filmový diamant musel pan režisér ještě tři roky počkat. 85%. (26.09.2011)

Ojedinělý snímek, v němž se setkává stylistická strohost s ozvláštňujícím formálním uchopením, které dává vyniknout zcela jiným parametrům, než by jeden od thrilleru o nájemném zabijákovi očekával. Prim hraje melancholie, atmosféra a celková odtažitost, již Melville nenabourává ani v dialozích, které jsou okleštěné na nejdůležitější fráze, díky nimž se může rozvíjet jednoduchý příběh o pomstě, ale především samotě a potlačovaných emocích. Atmosféra a podmanivé zobrazení hlavního hrdiny přišpendlí diváka k obrazovce, škoda tedy, že jeden nastavený výraz si drží vyprávění až do samotného konce, který inscenačně příliš nezaujme, byť myšlenkově a jako součást přemýšlivého díla obstojí... 85% (26.10.2018)