Tygr a drak: Meč osudu

První díl mě také nezaujal, takže k druhému přistupuji obdobně. Super je, že stopáž je o půl hodiny kratší, což znamená méně love story, romance, a létání tedy vše, co nesnáším rapidně ubylo, prostor tedy dostává více akce, která sice není příliš úchvatná a koule rvoucí, ale choreograficky pestrá se zajímavými lokacemi a Donnie je zkrátka Donnie, ten nezklame nikdy a všechny jeho souboje jsou highlightem filmu. Kdyby Wu-xia zmizela úplně jdu i výš. Zábavná trojka.65% (27.02.2016)

Druhý díl Tygra a draka je celkem koukatelná čínská verze Pána prstenu, Sedmi statečných a ještě jednoho filmu, na jehož název si nemohu vzpomenout. Žen Šen a Šu Lin se vrací a za pomocí táhel i v pokročilém věku přeskakují střechy buddhistických chrámů i vzdálené vrcholky hor. A nejen to! Zde sehraje tentokrát hlavní roli měděný meč s pokročilou korozí (takže zelený - pozn. autor pro ty pomalejší), no a to víte, takový artefakt, se musí chránit. Tolik k zápletce. (13.03.2016)

Z recenzí i komentářů je patrná silná glorifikace prvního dílu a dojem, že Meč osudu na jeho pověsti pouze parazituje. Takové srovnání stojí na poněkud chybném předpokladu, není totiž nutné, aby všechny díly (jakékoliv) série fungovaly stejným způsobem. Pro dvojku je srovnání se „skvostným originálem“ nejen zbytečně konzervativní, ale i likvidační. Takto nevyrovnaný souboj totiž nemůže vyhrát. Stačí vedle sebe postavit jména Ang Lee (režisér prvního filmu) a Woo-ping Yuen (choreograf prvního, režisér druhého). Oba jsou zástupci naprosto odlišných tradic. Na straně jedné (první díl) jsou bojové scény v pozadí a (primárně) pomáhají formovat tematickou rovinu filmu. Lee se také snaží rozkládat způsob, jakým je wuxia akce tradičně vytvářena (jejich extrémním zpomalením, zaměřením se na ženské hrdinky). Na straně druhé pak máme tvůrce, pro kterého jsou bojové sekvence centrálním bodem filmového systému. Od svého debutu se je snaží posouvat dál, jak choreograficky, tak režijně. Nepřistupuje k žánru zvenku, rozkladem tradic (jako Lee), ale posouvá ho kupředu zevnitř, skrze jejich aktualizaci a naplňování (k nejvýraznější reflexi žánrových schémat se dostal ve Zrození legendy). Takže ono negativní přijetí je spíše spojeno s přechodem od „vysokého“ k „nízkému“, konkrétněji tedy od uměleckého filmu -> k filmu žánrovému. // Samotný Sword of Destiny je pak skvělý film, ve kterém nejsou charaktery definovány psychologií, ale bojovou specializací. Yuen dovedně variuje akční scény (jiná prostředí, počty nepřítel, specializace), precizně jimi rytmizuje vyprávění a vede diváckou pozornost tam, kam potřebuje. Vynikající žánrovka. (30.05.2017)

Já jsem spokojená. Kvalit jedničky to sice nedosahuje, ale i tak dobrý. Donnie se Chow Yun-fatovi vyrovná, souboje jsou povedený a výběr lokací se jim taky povedl. Navíc se mi líbilo zapracování do děje Donnieho postavy a i propletený osud mladší dvojice. Harry Shum a Natasha Liu Bordizzo se snaží, ale bohužel na Zhang Ziyi a Chang Chena nemají. Hlavní záporák mě taky moc nezaujal, naštěstí se tam moc nevyskytuje. Jason Scott Lee je pro mě prostě vlasatej Bruce Lee, tady nejen že divně vypadá, ale ta role mu moc neseděla. Největším průšvihem je ale ta angličtina. Proooč?! Snad se objeví i verze v čínštině. Přeloženo. (02.03.2016)

Oproti duchovně-milostnému originálu je tohle telenovela s kýčovitými scénami i promluvami a žel ani ty souboje nejsou nějak extra natočené, pokud pominu ty tanečky v prachu či sněhu a výraznou dopomoc počítačovými triky a různými lanky. Celkově velmi nevěrohodné a ty motivace postav tak přehnaně patetické, až to někdy vypadá jako parodie. (16.03.2020)