Něžné vlny

Další neuvěřitelná česká blbost, ve které jsem našel jediná světlá místečka v účasti Táně Pahofové a Vica Karekes, které jsou opravdu číče. Druhá jmenovaná není téměř k vidění, ale první jmenovaná je dokonce výborná herečka, takže to nebude odpad. Jinak není o co stát. Příběh je absolutně o ničem. Jeden hrozně nesympatický kokot vypráví o svém životě, který se naštěstí odehrává v zajímavé době, takže se snímek dá dokoukat. Hlavní hrdina mi neuvěřitelně vadil, a to naprosto ve všech věkových provedeních. Zasmál jsem se všeho všudy jednou, takže to byla opět česká komedie jako prase. Hrozně mě obtěžoval láskyplný soundtrack, který tento nesmysl takřka po celou stopáž provázel. Zkurvení sametové revoluce byl naprostý vrchol debilismu. Pokud hledáte komedii, tak od tohohle dejte ruce daleko pryč. (14.07.2014)

Komedie roku z toho nebude, ale vtipné momenty tam jsou (houby, Čajkovskij, Jan Budař) a nakonec i to „znásilnění“ revoluce se mi docela líbilo (nechte mě projít!). Takže jako úsměvná relaxačka je to stravitelné. Duo Táňa Pauhofová a Hynek Čermák hraje přesně to, co má hrát, s mladými herci to bylo o poznání horší (Robert Cejnar, Lucie Šteflová). (31.08.2014)

Podivný mišmaš nejrůznějších scén(ek) naroubovaných na nepříliš zajímavou hlavní dějovou linku, zhruba takové jsou Něžné vlny. Z oficiálního textu distributora, který vidíte i tady, to možná tak nevypadá, ale vezměte si, že k odjezdu spolužačky do vysněné Paříže dojde někdy v poslední čtvrtině filmu (pokud tedy vůbec), a logicky se musíte zeptat: "Co se tam tedy děje tu hodinu a půl?" No, leccos. Největší chyba je, že mám nejspíš úplně jiný smysl pro humor než Jiří Vejdělek. On totiž kromě režírování opět napsal i scénář, zčásti ho založil na vlastních vzpomínkách, zčásti popustil uzdu fantazii, a jsem si jistý, že jemu všechny ty historky připadají k popukání vtipné. Jak přijímací zkoušky na konzervatoř a tenisový loket, tak to, co předchází rvačce v promítací kabině, i vytrestání udavače a další. Jenže mně ne. Já za nejlepší momenty považuji většinu scén cholerického otce (perfektně zahraného přesným Hynkem Čermákem) a pak pár chvil vlídného doktora Jana Hartla a krásné maminky Táni Pahuofové (i když ta se mi líbila především na pohled, co si budeme povídat). Zbytek, který se opírá o hlavní postavu zahranou neuvěřitelně nesympatickým člověkem (a je jedno, jestli starším nebo mladším, oba dva hoši si jsou ve své nesympatičnosti velice podobní), je hrozný. Na jeden dobrý vtip (ve filmu jsou asi čtyři) připadá deset špatných, postavy se objevují a zase mizí bez jakéhokoliv smyslu (sborovna)... Ano, vypadá to dobře (ona kamera Vladimíra Smutného je krásná vždy), řada scén má díky zručné režii švih a není to tak neskonale blbé jako Muži v naději, nicméně bych pana Vejdělka prosil, ať už si scénáře raději nepíše. (18.12.2013)

Skvělý, naprosto skvělý Čermák, táhnoucí film v každém momentu, kdy se objevil na obrazovce. Hlavně kvůli němu musím zvednout hodnocení. Právě humorná složka se docela povedla, to samé bohužel moc o romantické stránce tak úplně říct nejde, ale nevadí. Pokud film beru jako komedii, tak i se svými hluchými místy pobavil. "Nechte mě projít, přece ta nepůjdu s holýma rukama." A co říct na závěr?... no, asi že zrzky jsou zrzky, co si budem povídat. (17.11.2018)

Odcházel jsem z kina a v uších mi zvonilo... Na tváři blažený připitomělý úsměv a na kalhotech pár kapek první krve. Nebojte, ne ze studenta Šmída, ale z jedné zrzavé propasti hříchu. Moje ruka v kapse kalhot zádumčivě potřásala (ne, verbale, tím opravdu ne!) svazkem klíčů, po čtvrtstoletí laskání neviditelnou rukou trhu vyleštěnými do sametova. Reklamní billboardy podél cesty na mě majetnicky pomrkávaly, jak blahé paměti pěticypatá hvězda na fasádě sídla ÚV. Samozřejmě všechno dobře dopadlo. Pár studentů přišlo na Národní o zuby, Strana přišla o vedoucí úlohu a zrzavá mořská panna o panenství. Jo, a jeden mlátička z Pohotovostního pluku o koule (a když ne o ně, tak o hrdost určitě). Byl jsem happy, byl jsem dojatý. Я был счастлив. Přitom po traileru jsem se dost znechuceně ušklíbnul, že tuhle hrůzu tedy ani náhodou! Třeskutý humor a hřiby jak z Mrazíka? (Pamatujete, jak tam medvíďata běhala po zadních a v náručí nosila stejné monstr hřiby?) Jenže mraku z Černobylu člověk neunikne. Nakonec jsem se k Něžným a nostalgickým vlnám dostal i já, jak slepý k houslím. Podobně jako velký Vojta na Národní, případně jako malý Vojta spolužačce pod sukni. Týdeník, úvodník, „Nezapomeňte tento film ohodnotit na ČSFD" a už to jelo. Na plátno vyběhly spermie a byl konec. Ne filmu, mé mrzutosti. Hravý pan Vejdělek mé obavy hravě převálcoval a nakonec za skotačivého bušení do kláves klavíru úplně pohřbil. Přímo tam pod těmi okny. Nadsázka až na půdu (na které se zabednil jeden domnělý paroháč), romantika jak z praku a jedna bílá laboratorní myška, která zacupitala pod sukýnku na patách sedící školačky. Chlapec holčičce odvážně zalovil pod sukní, chvíli tam šmátral po myšce (a po myšce?), pak ji polapil a ... a myšička byla najednou zrzavá! Vejdělku, Vejdělku, ty čímane jeden! Ty máš z prdele kliku, že netočíš v Americe. Dopadl bys jak Polanski! ;-) (27.01.2014)