Ladri di biciclette
Zlodeji bicyklov
Bicycle Thieves
Bicycle Thieves
Bicycle Thieves
Režie:
Vittorio De SicaKamera:
Carlo MontuoriHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Lamberto Maggiorani, Enzo Staiola, Lianella Carell, Gino Saltamerenda, Vittorio Antonucci, Giulio Chiari, Carlo Jachino, Emma Druetti, Nando Bruno (více)Obsahy(1)
Italský film, který na pozadí příběhu nezaměstnaného dělníka podává realistický obraz sociálních poměrů dnešní Itálie. Hlavnímu hrdinovi filmu hrozí, že hned po nastoupení práce v novém zaměstnání, které těžce získal, se znovu ocitne na dlažbě, poněvadž mu kdosi ukradl jízdní kolo, které je pro lepiče plakátů podmínkou zaměstnání. Všechno další úsilí hrdiny filmu směřuje k tomu, aby nalezl zloděje a získal zpět své kolo. Když se však přesvědčí o marnosti tohoto počínání, rozhodne se v zoufalství stát se sám zlodějem. Je však na místě dopaden, a vděčí jen soucitu toho, kterého chtěl okrást, že není odevzdán policii. Ruku v ruce se svým osmiletým synkem, který ho všude dporovází, kráčí pak uprostřed davu lhostejných lidí vstříc další nejistotě v nezaměstnanosti. Bezútěšné dějové vyústění tohoto příběhu, líčeného v sytých realistických barvách, je v plném souladu s bezútěšným postavením statisíců těch, kteří v dnešní Italii živoří v bídě a nezaměstnanosti.
Film polemicky zdůrazňuje sociální rozdíly poválečné italské společnosti, poukazuje bez nejmenší stopy proklamativnosti na drobných, ale nanejvýš věrohodných útržcích každodenní reality na stav, kdy je člověk člověku vlkem, na situace, ve kterých vládne dravý zákon džungle, jenž odpírá méně schopným lidem právo na práci a důstojnou existenci. Autenticitu sociálně laděného snímku podporuje výběr představitelů hlavních postav, které našel režisér doslova na ulici mezi nezaměstnanými. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (225)
Geniálně úsporné, a přitom to funguje tak, že byste se na konci rozbrečeli. S hlavními hrdiny jsem soucítil tak, jako by se to stalo mně. Jinej důkaz o tom, že tenhle film je perfektní, nepotřebuju. ()
Film mapující italskou společnost poválečných dob, což rozhodně nebyla doba, kde by byl čas na řešení morálky. Prostředí je krásně depresivní. Hudba ještě více. Zahráno bylo vše uvěřitelně. Téměř jsem se nenudil. Film lze rozhodně považovat za přínosný, ačkoli nám nesděluje něco nečekaného. Na více, než na slabé 3* to však rozhodně nevidím. O nějaké genialitě skutečně nemůže padnout ani slovo. ()
Zlodeji bicyklov sú nepochybne mimoriadnym filmom, skvelým reprezentantom talianskeho neorealizmu a to aj 70 rokov od nakrútenia. Rád som si ho po veľmi dlhej dobe pozrel a nemám dôvod meniť pôvodné hodnotenie. Film o obrovskom zúfalstve človeka, ktorému ukradnú to, čo je pre neho všetkým - obyčajný bicykel. Z tohto hľadiska je film pre mladšie ročníky úplne nepochopiteľný, podobne ako rozprávka o dvanástich mesiačikoch a obstaraní jahôd vo februári. Ale stupňujúcu sa depresiu (nezamestnaný - okradnutý lepič plagátov - neúspešný zlodej) dokáže vnímať každý. ()
Více sociální, než kriminální drama Vittoria De Sicy zobrazuje problémy kolem nezaměstnanosti v kapitalistické zemi brzy po válce. Hodně smutný obraz života a společnosti mne vtáhl do dění od samého začátku, ale nejvíc zasáhl až k závěru, kdy se z Ricciho coby oběti všudepřítomných zlodějů po nějaké té době stává nový příležitostný zloděj, a vyhlíží si s obezřetným pohledem nejdřív velký zástup a vybere si svůj "lup"... Hlavně když je (stejně jako po většinu času) přítomen malý chlapec, který pátrání po zlodějském chlápkovi s oteckem napříč Římem mohl alespoň dosud považovat za napínavé dobrodružství, ale teď se dostává do mnohem silnější konfrontace s realitou. Film nabízí navíc spoustu dalších situací k zamyšlení, kdo si povšimne visíciho kříže (jako symbol víry) nad manželskou postelí Ricciho doma, o to víc ho překvapí v krajné situaci schopnost nedecentně vyrušovat na kostelní mši. Takže ano, nejraději od režiséra De Sicy mám sice Hon na lišku, ale především ZLODĚJI zůstavají jeho mistrovským dílem s obrovským nadčasovým přesahem a dokonalou atmosférou. Špička evropského poválečného filmu. 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) ()
Strašně smutný snímek. Film ukazuje, kde je člověk schopný až zajít , když není schopen uživit svou rodinu. Vittorio De Sica nám krásně zobrazil až děsivě realistický obraz sociálních poměrů v poválečné Itálii. ()
Velice povedený snímek. Největší plus filmu je to, že má jednoduchý příběh a tudíž divák nemusí moc přemýšlet a nechá se jen vtahovat do silného příběhu o muži, který musí najít ukradené kolo aby mohl živit svou rodinu. Filmu vévodí skvělý výkon hlavního hrdiny, povedená kamera a velice pěkná hudba. Nejsilnější na celém filmu je však konec. ()
I po více než padesáti letech nesmírně silný film, vyprávěný naprosto minimalistickými prostředky, ale přitom daleko účinnější, než většina nákladných filmových spektáklů, jimiž nás neúnavně zásobují velká filmová studia... ()
Ač moc neorealismu neholduji a už vůbec ne snímkům, jež jsou obrazy sociálních poměrů, Zloději kol jsou přesto vyjímečné dílo. Naprosto obyčejný příběh, absolutní otisk reality, naprosto vyjímečná režie. De Sica udivuje poutavostí jednoduchého a o to silnějšího snímku, při kterém můžete vypustit mozek z hlavy a o to víc se projektovat do jeho reálného světa. Tak malé a tak strhující. Bellissimo. ()
Špatné načasování. Během uplynulých tří měsíců jsem viděla tolik italského neorealismu, že už mě to ani nebaví.. ()
Absolútny realizmus, autenticita, neprikrášlenosť a jednoduchosť. A možno práve preto je ten príbeh a postavy nadčasové, vyvolávajúce silné emócie. Hodnotný kinematografický "artefakt", ktorý má čo povedať aj teraz... ()
Realistický obraz italské společnosti, který je rekonstruován na tragickém příběhu lepiče plakátů, jenž se potýká s krádeží svého kola a následným nepochopením a odmítavým jednáním ze strany okolních lidí a policie. Film skvěle funguje jako sociální drama, herci jsou přesvědčiví a hudební stránka líbivá. Ten konec byl možná trochu více utlý, ale se zbytkem jsem spokojen. Zkrátka nadprůměrně natočený snímek, který dokáže zaujmout i současného diváka. ()
Bez sentimentu ukázaná povojnová tvár talianského veľkomesta v scenári Cesare Zavattiniho, kde je na malej ploche dokonale vykreslená bezútešnosť a nešťastie muža, ktorému ukradnú bicykel. Ten potrebuje k práci, inak je opäť nezamestnaný. Film ani po toľkých rokoch nestráca na sile, nebojím sa povedať, že sa jedná o jeden z najlepších talianskych filmov vôbec. ()
Vskutku banální zápletka, která se postupně mění pro hlavní hrdiny nepříjemnou a pro diváky příjemnou procházku po Římě. Italský neorealismus asi nikdy nebude můj šálek kávy, ale Zloději kol mají jednoznačně největší sílu v jednoduchosti a díky tomu jsou pro mě přístupnější než většina ostatních italských filmů této doby. 7/10 ()
75% ()
Uvědomuji si obecný status filmu, jeho kvality, dobře zpracovanou jednoduchou, přesto silnou, zápletku i fakt, že se podle tohoto filmu pojmenovala jedna polská hard core punková kapela, ale na mě to nějak zvlášť nezafungovalo. Jednou jsem u toho dokonce usnul. Třeba někdy napodruhé... ()
"Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad." - Toto konstatování středověkého básníka Villona zjevně platí i v nejnovějších dějinách, důkazem čehož může být i vývoj v poválečné Itálii, který se snažili zdokumentovat neorealisté. Jednou z jejich největších klasik je právě snímek Zloději kol, který jednoznačně doporučuji ke shlédnutí všem, kterým není lhostejná ta většina lidstva, která stále tone v bídě. Je to totiž snímek smuteně aktuální. ()
Sledovat bezradnost, zoufalství a beznaděj hlavního hrdiny, jehož jedinou touhou je pracovat a obstarat živobytí pro rodinu je zážitek skličující, jelikož vidíme jen další a další hořkost a zklamání. Boj o vlastní důstojnost je navíc o to těžší, že se neodehrává pouze před ním samým, ale skrze syna i před zrakem budoucích generací. Pro diváka 21. století skrývá na první pohled osobitě krásný Řím 40. let spíše bezútěšnost, ze které již motlitby či Bůh ven nepomohou, ale zatím ani nic jiného... ()
Ponurý příběh poválečného Říma. Namačkané tramvaje plné nezaměstnaných lidí na pokraji bídy. Lepič plakátů Ricci se svým synem hledají ukradené kolo, na němž závisí Ricciho další zaměstnání. Přestože po sledu mnoha událostí se dostávají až k zloději, kolo nezíská ani po té, co se zoufale pokusí ukradnout jiné a je sám chycen. Protentokrát je vše ztraceno. Příznačné pro toto klasické dílo italského neorealismu, jež vzniklo podle námětu Cesara Zavattiniho je také to, že De Sica obsadil hlavní role neherci najatými mezi nezaměstnanými přímo na ulici, kteří svým výkonem ještě gradují jeho autentičnost. ()
Taliansky neorealizmus patril k najsilnejším umeleckým filmovým smerom. Aj keď netrval dlho, filmy nakrútené v tomto období patria ku klenotom svetovej kinematografie. Sú to filmy, ktoré vyhrávali medzinárodné ocenenia Oscarov nerátajúc a ktoré ešte dnes nestrácajú nič so svojej sily a výpovednej hodnoty. Medzi trojicu veľkých neorealistických režisérov patrili Rosselini, Visconti a De Sica. Práve Zlodeji bicyklov Vittoria De Sicu sa radia k vrcholným dielam tohto obdobia. Obsadenie nehercov, otvorený koniec, sociálne problémy, ktoré pozorujú oči dieťaťa sú tradičné motívy De Sicovej tvorby. Zlodeji bicyklov sa rovnako ako ostatné filmy tohto smeru snažia prezentovať realitu bez príkras. Snažia sa zachytiť život obyčajného človeka, bez toho aby sa snažili situácie zdramatizovať. Zlodeji bicyklov je príbeh vybudovaný na vzťahu otca a syna a krádež bicykla je akýmsi light motívom, ktorý je v pozadí celého príbehu. Oveľa väčší dôraz sa kladie na snahu syna pomôcť otcovi nájsť ukradnutý bicykel. Nejeden krát chlapec svojho otca zachráni pred problémom a tento detský pohľad na svet je to, čo je vo filme dominantné a hlavne ku koncu má svoje opodstatnenie. Jedná sa o nestarnúce dielo, ktoré inšpirovalo nejeden film a ktoré dokazuje silu Talianského filmu v povojnových rokoch. ()
Keby to vskutku ten protagonista Antonio Ricci, dopredu aspoň trochu inštinktívne správne vytušil, tak by si zrejme svoj bike, rámu Fides, ľahkého typu, ročníku 1935, určite by bol kdesi hocako (u)zamkol, povedzme o nejakú pevnú konštrukciu, priam najideálnejšie a najbezpečnejšie zrovna presne tak, ak by sa tak bol rozhodol učiniť napevno cez rám, tým pádom by snáď zabránil pomýšľať potenciálnemu zlodejovi nad zlomyseľnou ideou - rýchleho ukradnutia bicykla, tak mimoriadne dôležitého, dopravného prostriedku pre túto hlavnú postavu, momentálne už konečne zamestnanú na plný úväzok, ako nádejný lepič plagátov, čím by im napokon mohlo začať svitať v prostredí povojnového Ríma na oveľa lepšie časy, kde sa to mimochodom nielen samými bicyklami, ale zároveň i poriadnou nezamestnanosťou, neustále len tak hemžilo, a tak by sa veru o to mal viacej snažiť, keďže i jeho žena Mária, taktiež niečo pre to rovnako obetovala, vrátane aj jeho 9-ročného syna - Bruna, o ktorom ešte bude kratšia reč, nakoľko sa v nasledujúcom dianí, totožne spolupodieľal na hlavnej myšlienke tohto nadčasového, neorealistického, dramatického počinu z roku 1948, a to konkrétne od nadchádzajúceho režiséra - Vittoria De Sicu, ktorý sa svojim filmom naprosto zapísal do dejín kinematografie, ako si možno ani sám nepredstavoval, čo vlastne týmto revolučným prístupom (na)ďalej spôsobí... • To v podstate ne(vy)tušila ani ústredná postava v podaní neherca Lambertoa Maggioraniho, ako sa jej extrémnym spôsobom zdramatizuje (dlhý), vyčerpávajúci deň, keď jedna, zlomová udalosť, vytvorila nasledujúcu škálu nepredstaviteľných situácií, pozostávajúcich zo základného leitmotívu tohto majstrovského diela, ktorý som už predsa o pár riadkov vyššie načrtol. Áno, ak ste náhodou ešte doposiaľ Ladri di biciclette, nevideli, tak hádate správne, o čom by to vlastne bolo, ak by som sa stále pozeral iba na to, ako dotyčná postava po rímskych uliciach vylepuje plagáty, čo tak to radšej 'okoreniť' doslova v tom význame, že mu čochvíľa ktosi ukradne jeho milovaný bicykel, a čo sa bude diať hneď potom, tak to je na tom asi najviac zaujímavé, ako ho budú (spolu so synom) počas jedného dlhého dňa, neúnavne hľadať a hľadať, počas čoho zažijú naozaj „množstvo dobrodružstiev”, pričom práve v tomto ponímaní to je, ako hľadať ihlu v kope sena..., ale zase netreba zakaždým hádzať flintu do žita, však? • Režisér oproti svojim predchádzajúcim režisérskym kolegom, tentoraz radikálne zmenil rétoriku zobrazovania daného príbehu, à la štandardný príklad typických „bielych telefónov” (filmy, ktoré v 30. rokoch zobrazovali frivolné životy bohatých Talianov), čoho priamou reakciou je príklon ku začínajúcemu hnutiu - Taliansky neorealizmus, čiže filmové kamery vyviedol z ateliérov do realistických exteriérov, čoho cieľom bolo zachytiť reálny život v chudobných štvrtiach, k čomu mu vhodne vypomáhala i autentická, čiernobiela a dynamická kamera. • Sľúbil som, že sa ešte nakrátko zmienim i o predstaviteľovi Bruna, teda o Enzoovi Staiolovi, bez ktorého účasti by sa sotva jednalo o tak konštantné dianie, inými slovami zručne sekundoval svojmu filmovému otcovi, keď v obidvoch polohách sa súčasne jedná o jedno z vôbec najstrhujúcejších stvárnení otca a syna na striebornom plátne. • Univerzálne platná snímka nielen v situovanej druhej polovici 20. storočia, ale aj v hocikedy rozdielnej epoche, trebárs v tej aktuálnej. () (méně) (více)