Kouzlo měsíčního svitu

Další Allenova ulepená snobárna, která už ztratila kontakt s realitou a trousí životní moudra podepřená nesmyslnými a polopatickými konstrukty. Laskavější než Zdeněk Svěrák a povznešenější nad krušností světa než Jiří Menzel. Třeba až mi bude 150 a budu nutně potřebovat vytvořit nějaký sebeklam, ve kterém dožiju, opráším s nadšením tuhle blbost. Zatím ne, díky. (07.08.2014)

Colin Firth i Emma Stone jsou výborní herci a tady mají dobře napsané postavy. Jenže po výborných Jasmíniných slzách je tohle prostě jenom příjemné retro, na které za chvíli zapomenu. Darius Khondji sice opravdu kouzlí romantickou atmosféru, ale ani to nestačí. Navíc se někdo v HCE rozhodl nahradit paní Hábovou jakýmsi neuvedeným brigádníkem, za což dotyčnému opravdu neděkuji. I tím v Čechách přišel Allen o kousek svého kouzla. (04.09.2014)

Woody Allen + Colin Firth + Emma Stone + dvacátá léta v jižní Francii... No nezní to skvěle? Na papíře určitě. Ale v praxi vznikl mdlý a neoriginální film. Respektive originální je postava Firtha, který je skoro po celý film takový ten nesnesitelný sarkastický snob (díky bohu, že ho hraje Firth, to jeho charisma tuhle postavu zachraňuje). No a do tohohle morouse se zakouká mladá Sophie (Emma Stone), navzdory tomu, že ji Firth opakovaně ujišťuje o tom, že ji v žádném případě nevidí jako ženu a často se k ní chová jako naprostý idiot. Jsem jediná komu spárování Firtha se Stone nesedělo nejen kvůli nedostatnu romantické chemie (tihle dva by spíš fungovali jako buddy parťáci), ale i kvůli skoro třicetiletému věkovému rozdílu? Za mně prostě tenhle film jako romantická komedie nefunguje. Zápletka okolo Sophie coby média je fajn, i když trošku předvídatelná, a dává prostor pro ty lepší scény filmu. A propos, doporučuju porovnat s tím, co s atmosférou jižní Francie (konkrétně Provence) provedl Ridley Scott v Dobrém ročníku, to je úplně jiná liga - Ridley opravdu Provence miluje a je to vidět, tady Francie slouží jen jako hezká kulisa. I přes všechny moje výtky tenhle film není špatný, jen průměrný... bohužel. (06.08.2014)

Komentář obsahuje spoilery. Od pětačtyřicátého filmu osmasedmdesátiletého tvůrce jsem vážně nečekal velkou originalitu. Woody Allen se o ni bohužel ani nesnaží a pouze oprašuje již dříve použité motivy: starší muž zamilovaný do mladší ženy (Manhattan, Užívej si, co to jde), komunikace s mrtvými (Alice), význam sebeklamu a víry v iluze (Purpurová růže z Káhiry), mágové, iluzionisté a šejdíři (Prokletí žlutozeleného škorpiona, Sólokapr). Výchozí premisa by dobře posloužila jedné z Allenových knižních povídek, ale na ploše celovečerního filmu se vyčerpává po první půlhodině. Následujících více než třicet minut sledujeme namísto dalšího rozvíjení zápletky dvě a více osob jedoucích pomalým automobilem nebo vedoucích statický dialog o smrti, Bohu a lásce až za hrob. Vinou chabě motivovaného závěrečného zvratu (který nevysvětluje, jak se na celé hře podíleli Catledgeovi) jde o film nejen mizantropický, ale také mizogynní. Bolestínskému a jízlivému, ačkoli díky Firthovi zároveň neodolatelně šarmantnímu hulvátovi je dáno za pravdu, takže může zůstat sám sebou. Jeho oběť, kterou se po velkou část filmu snaží usvědčit ze lži (paralela k Allenovu osobnímu životu?), již naopak nemáme proč obdivovat. Najednou se před námi ocitá mladá a naivní podvodnice, která nepochopitelně podléhá zlému stárnoucímu cynikovi a nikoli mladému, mužnému a zámožnému hráči na ukulele (soudě ze stoupající popularity tohoto nástroje mezi mladými umělci, hádám, že se Allen skrze Brice vysmívá dnešní mládeži a rychle pomíjejícím trendům). Jediným vysvětlením pro její rozhodnutí z poslední scény je Allenovo toužebné přání, aby se věci měly právě takto, aby krásné dívky typu „manic pixie dream girl“ podléhaly nesnesitelně sarkastickým intelektuálům, kteří na svém chování odmítají cokoli měnit. Vypadá to, že jedinou odměnou pro Sophii za její pomoc s nalezením Stanleyho druhé mízy bude dennodenní připomínání její intelektuální méněcennosti. Kromě pár bonmotů, jejichž pointu Allenovi fanoušci vycítí ve vzduchu dlouho dopředu, a dvou neodolatelných herců, nabízí tahle obhajoba lásky mezi starším mužem a výrazně mladší ženou už jen sofistikovanou vizuální stránku. Skutečnost, že byly pitoreskní a často směle dlouhé záběry Francouzské riviéry a elegantně oblečených herců pořízené na širokoúhlý 35mm film, však pozbývá na významu v kinech s digitální projekcí, tzn. v naprosté většině z nich. Apendix : Bezprostředně po projekci dvouhvězdičková záležitost. Téhož večera jsem nicméně viděl Menzelovy Donšajny a uvědomil si, že zamilovanost starého pána do jeho vlastního ega může nabýt i mnohem zrůdnější podoby. 55% (07.08.2014)

Hmm hmm, opäť nastáva dilema voľby medzi tromi až štyrmi hviezdami. Za najväčšie klady Kúzla mesačného svitu považujem určite fantastického Colina Firtha, ktorý viac menej ťahal celý film sám, obstojnú Emmu Stone a vynikajúci soundtrack, ktorý sa vám zapáči už počas úvodných titulkov. Ááá vlastne keď tak uvažujem, zostanem skôr pri tých troch hviezdach. Woodyho nový počin je pekný, naozaj príjemný snímok, ktorý neurazí, ale nie je to ani nič, z čoho by ste s prepáčením padli na hubu. (13.09.2015)