Šťastná

Opravdu nepřeháním, když říkám, že toto je nejnudnější film, který jsem kdy viděl. Nejspíš hlavně proto, že jsem podobné filmy viděl už snad tisíckrát. Děj není absolutně ničím originální, postavy nejsou zajímavé, film zkrátka nenabízí nic, co by diváka mohlo zaujmout, protože všechno, co v tomto filmu uvidíte, jste zaručeně viděli v jiných filmech. Herecké výkony byly slabé, což mi přijde trochu ironické, když vezmu v potaz fakt, že se film odehrává na herecké akademii. Prezentace byla hrozně ošklivá a hudba byla buď nevýrazná, nebo klišé. 0/10 (18.06.2023)

Mladé debuty mě zajímají a ty od mladých režisérek dvonásob. Všímám si v nich mnohem víc potenciálu než konečného výsledku. Eva Toulová zvolila dívčí téma, vybrala příběh z dneška. Až posud by to bylo v pořádku. Hlavní slabinou je právě způsob vyprávění - jakoby si autorka potřebovala vyřešit svoje pocity a nezajímalo jí, pro koho příběh vypráví. Nezvládnutou kameru ponechám stranou. Dřív se vyžadovalo, aby byl režisér sečtělý, měl přehled ve vážné hudbě, v divadle a mal zvládnuté všechny žánry. Mladý režisér točil napřed jako pomocný režisér se zkušeným režisérem a učil se od něj. Točil podle kvalitního scénáře od zkušeného scénáristy se zkušenými kameramany, stihači, zvukaři, herci a učil se od nich. Dnes točí nezkušený režisér se svými spolužáky podle vlastního scénáře a podle toho to vypadá. Když pominu výsledek, ten potenciál mi tam bohužel chyběl. Moc ráda bych se mýlila! (09.02.2016)

Film museli vytvořit bývalí studenti DAMU, kteří nepřešli prvním měsícem studia, které spočívalo ve zdravení pedagogické elity na chodbách. Veškeré dramatické chvíle, ke kterým spěl onen nepříběh, se odehrály v jedné větě holé, v týž větách se odehrával celý dialog filmu, jehož scénař se vešel na jednu A4 fontem 20 a zbytek byl vyplněn záběry na Prahu, nebo na Krause jak sedí, pak na Andreu jak někde jde, nebo jak někde pro změnu sedí. A abychom splnili umělecká očekávání, tak necháme hlavní hrdinku předčítat verše, které ovšem s dějem neměly nic společného. Říkám to stále dokola a budu to opakovat i zde: "Český film má dobré herce (bohužel v tomto filmu věřím, že ani sami vlastně nevěděli co po nich scénáristka/režisérka chtěla), ale chybí nám filmové mozky." Jestli toto má být budoucnost českého filmu, raději prodám televizi a zase si začnu vyřezávat ze dřeva figurky mé macaté sousedky z vedlejší jeskyně. (03.11.2017)

Když přijdete do kina a zaplatíte paušálně něco přes sto korun, očekáváte, že vám na podobně paušální úrovni zaručují určitou „objektivní“ technickou kvalitu. A když jdete na film, jehož štáb tvoří většinou studenti FAMU, tušíte, že sice nemůžete očekávat Hanekeho preciznost, nicméně si můžete být jistí, že na základní úrovni ovládají řemeslo. Jenže svět je kruté místo a podobné předpoklady v něm neplatí. Čeká nás v první řadě nepochopitelně špatně vyvedená produkce, v níž kamera mnohdy nedokáže udržet postavu v obraze a některé záběry vypadají jako pořízené levnou imitací iPhonu. A zvuk je zachycen tak špatně, že části dialogů není rozumět. Když se navíc podíváme na nepochopitelný vývoj postav (z dobráka v mrchu během jedné věty) a směšné dialogy (některé úseky, třeba rozebírání improvizací na schodišti, si hmatatelným vzduchoprázdnem v ničem nezadají s The Room), máme tu úplnou enigmu. Na hranice ještě větší absurdity posunují Šťastnou pseudoumělecké prvky, kdy je například příběh přerušován a hrdinka předříkává texty z Romea a Julie. Aniž by ovšem děj na jakékoliv úrovni parafrázoval nebo navazoval na tuto hru. Nahlas už jsme se smáli u náhodných záběrů na pražská panoramata zakončovaných vždy zatmívačkou, které působily roztomile bezradně a samoúčelně. Doprovázené jsou pro jistotu cameo rolemi Sámera Issy a Ilony Csákové, kteří asi měli zrovna čas, a vedlejšími rolemi dalších známých českých tváří, díky nimž působí výsledek místy jako nepovedená estráda. (18.12.2014)

Wow! Je Eva Toulová naprostá autistka, která v životě s nikým nevedla rozhovor? Rozhodně to tak působí! To bylo tak neskutečně nesmyslný, ale zároveň se to bralo tak strááááášně vážně, že jsem se docela pobavil. Matka, která sere na všechno, love story založená na absolutně ničem, svatba na oko, kterou hlavní hrdinka prožívá jako největší moment v životě, kamarádky, které se nesnášejí a nemají nic společného a hlavně milion tichých pohledů do kamery a mezi zůčastněnými, které ve mně vyvolávaly takovou zvláštní agresi a beznaděj, až jsem propadal lehkým návalům šílenství. Můj cut měl 66 minut a bylo to zhruba o 62 minut delší, než bylo potřeba. A ne, nehybný záběr na prázdné kolejiště neznačí, že někdo někam právě jel vlakem, prostě ne.. Už se těším na Jak se moří revizoři! (05.10.2019)