Ida

Čirá kamerová kaligrafie s podmanivě pomalým tempem, které umožňuje hlubší prožitek. Navzdory ostatním komentářům nepovažuji Idu za dílo odtažité či přehnaně artistické. Černobílé obrazy a působivé kompozice vyzařují neuvěřitelně silnou atmosféru dobových reálií, které se nemůže vyrovnat žádná klasická dobovka. Ani intimní příběh židovské jeptišky a její životem schvácené tety nepůsobí po psychologické stránce spekulativně, i když jej citově převyšuje právě vizuál (magické detaily Idiných očí) a jemný hudební podkres. Velmi se mi zamlouvala Idina návaznost na život své jediné příbuzné, ovšem Pawlikovski si připravil zcela jiný závěr - zašifrovaný a odpovídající spíše uměle vnesené tezi než doposud fungujícímu přirozenému vývoji uvnitř postavy. (13.07.2014)

Ty dvě jsou tak odlišné, že je mohl dát dohromady snad jedině příbuzenský vztah. Je to sice příběh Anny / Idy, která je mladá, nezkušená a poprvé na větší cestě venku z ochranné ulity kláštera, ale popravdě ho zajímavým dělá právě její teta Wanda, což je naopak osvěžujícně netriviální figura. Art, který by klidně mohl zkusit i běžný divák... (31.03.2016)

Dve absolútne odlišné osobnosti s odlišným vnímaním života, skrížia svoje cesty, aby poznali nie len jeden druhého, no najmä samých seba. Kým je jeden oddaný Bohu, druhý je doslova kráčajúca arogancia. “Ida” skrátka musela stretnúť svoju tetu, aby vedela kým vlastne je. Poliaci to opäť príbehovo pomerne solídne rozbalili. Dlho som tento film odkladal, no na takýto snímok musí mať človek náladu. Melancholicky poňaté, čierno-biele dielo, ktoré zaujme najmä dejovou linkou, ktorá už dnes pripomína skôr 60-tkovú tvorbu. Veľmi pomalé, miestami depresívne, na hrane 3-4 ⭐️ (02.02.2018)

Tak nám tu letos opět přibyl další přírůstek v žánru prudící art. Vyznačuje se údajně originálním použitím kamery, což znamená, že koukáme na useknutou hlavu tvoří cca 1/3 záběru, zbytek záběru se skládá ze zcela nijakého pozadí. Další specialitou je snímání budovy takovým způsobem, aby se nám do záběru nevešla celá a jdoucí postavy, která po chvíli chůze ze záběru vypadne. Toto je zajisté velmi inovativní a novátorské, neboť se jedná o snímání natolik hnusné, že doposud nikdo nebyl natolik necitelný, aby ho použil. Leč manýra je manýra, a aby art skutečně vypadal artově, nelze si od podobně pitomých nápadů pomoci. Dále se jedná o film, v němž se na první pohled nic neděje, postavám chybí psychologický podklad, a tudíž si do nich můžeme vesele projektovat, cokoliv se nám zlíbí a údajně objevovat nečekané hlubiny snímku. Pravděpodobně se však jednalo spíše o tvůrčí lenost, při níž se doufalo v to, že film, který nás ani na vteřinu nepřestane přesvědčovat o své uměleckosti, k tomuto hlubinnému vytahování zlata z koňského lejna vybudí, všichni budou chrochtat blahem, že ve svých nudných životech pro jednou alespoň částečně využili mozkovou kapacitu a vůbec si v tom vytržení nevšimnou, o jak moc nanicovatý snímek se jedná. (01.03.2015)

Střet 2 naprosto odlišných žen, světů a hodnot. Pátrání po minulosti a vzájemné poznávání Anny/Idy a její tety mě moc bavilo. Stejně jako znázornění doby, ve které se příběh odehrával. K tomu to pomalé tempo vyprávění, delší záběry, černobílý obraz, skvostná hudba (!); to vše diváka navádí k vnímání, přemýšlení, vychutnávání…jo a k tomu „vychýlení“ hlavní hrdinky směrem ke konci filmu; zprvu mi přišlo přinejmenším zvláštní (možná až nepatřičné), ale její následné konečné rozhodnutí (ještě se symbolikou protijedoucích aut) mě pochybností docela účinně zbavilo (navíc došlo na tetina slova). Silné 4* a doufám, že Anninu představitelku ještě v něčem uvidím (ty její oči jsou fakt působivé…a co teprve, kdyby dostaly šanci v hororovém žánru). (10.07.2014)