Ida

Většinou se to nestává, ale u tohoto snímku mě více zaujala vizuální stránka než děj. Obvykle je to příběh, který mě dostane, ale tahle černobílá kamera byla tak krásná, že jsem jenom zíral. Bohužel příběh, i když není špatný, mě tolik okouzlit nedokázal a příběh jeptišky těsně před slibem je místy celkem očekávaný. (10.04.2017)

"A potom? A potom?" Otázka, kterou by mohla Anna/Ida položit nejen sympatickému muzikantovi žijícímu jen pro ten dnešní den a prchajícímu před závazky a starostmi, ale celé současné kultuře provizoria. Tahle cesta mladé řeholnice "tam a zase zpátky" se povedla a téměř nemohu uvěřit, že film je dílem téhož režiséra, který natočil i příšerné "Moje léto lásky". (28.07.2014)

Střet 2 naprosto odlišných žen, světů a hodnot. Pátrání po minulosti a vzájemné poznávání Anny/Idy a její tety mě moc bavilo. Stejně jako znázornění doby, ve které se příběh odehrával. K tomu to pomalé tempo vyprávění, delší záběry, černobílý obraz, skvostná hudba (!); to vše diváka navádí k vnímání, přemýšlení, vychutnávání…jo a k tomu „vychýlení“ hlavní hrdinky směrem ke konci filmu; zprvu mi přišlo přinejmenším zvláštní (možná až nepatřičné), ale její následné konečné rozhodnutí (ještě se symbolikou protijedoucích aut) mě pochybností docela účinně zbavilo (navíc došlo na tetina slova). Silné 4* a doufám, že Anninu představitelku ještě v něčem uvidím (ty její oči jsou fakt působivé…a co teprve, kdyby dostaly šanci v hororovém žánru). (10.07.2014)

Tarrovštější než Tarr. Nic proti velkým artům, kde se lidé tváří devadesát minut v kuse tak strnule, že na natáčecím place musel být jistě přítomen zdravotnický štáb výhradně kvůli křečím v obličeji herců. Jen bych ale musel mít pocit, že to něco sděluje, že se mnou ten film komunikuje, jako se to daří třeba filmům Tarkovského nebo Bergmana. Ano, jsem náročný, když kladu před Pawlikowského tahle jména, ale já prostě myslím, že u těhle filmů je tu buď a nebo. Buď točíte jako tahle elita, a pak sem s tím, a nebo ne - a pak jde jen pokrčit rameny a říct "ok, dál". (12.06.2014)

Emočný stav: 0, posolstvo: 0, zábery: 0. Jednoducho nechytilo. Dávno som nevidel film, ktorý by ma nechal tak dokonale chladným. Najprv sa putuje od hrobu k hrobu aby sa vykopali a zase zakopali kosti. Na miestach, na ktoré žiadna z postáv nikdy bežne nechodila, vzťah k nim bol len historický. Chápem, že Židia to tak majú, že musia mať kdesi pochované svoje pozostatky, no spôsob akým to bolo podané nedojal, nezaujal. Rovnako zápletka ukazujúca prostredníctvom konkrétneho príbehu zložité a tragické udalosti 20. storočia spojené s prenasledovaním židovského obyvateľstva a následnou boľševickou tortúrou. A výčitkami, spojenými s tým, že ako sa kto kedy správal. Potom tu boli nejaké presahy medzi uvedomením si banality prežívania mimo múrov kláštora a pokorný návrat k sviečke a kontemplácii po uvedomení si bezvýchodiskovosti života v železnej klietke. Aké -také oživenie priniesla postava prokurátorky, no v celkove predvídateľnom koncepte to tiež zapadlo. Nuž a k dlhým záberom asi toľko, keď dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté. Zatiaľčo u Tarra (ktorý sa tu v komentároch občas spomína) ide o fascinujúce ukázanie bezvýchodiskovosti prežívania, nemenných rituálov strnulosti obsahujúcich zároveň pochopenie, tu ide o číročíre epigónstvo bez emócií - len ukázanie, že technicky sa to dá zvládnuť. Už dávno nejaký všeobecne vychvaľovaný film tak neotrávil. Marigold píše, že ide o ušľachtilý film. V úvodzovkách "ušľachtilý". S takto napísaným prídavným menom sa súhlasiť dá. Pretože toto skôr, než čokoľvek iné je len ušľachtilá nuda. (22.10.2014)