Slídil

Opět film bez jakýchkoliv kladných postav, zato s naprosto strašlivým Jakem Gyllenhaalem (myšleno co do image hlavního hrdiny). Jake je normálně celkem sexy chlap a hlavně automaticky sympaťák, ve Slídilovi se ovšem přetavil v neuvěřitelně šílenýho úchyla, jehož žabí úsměv a oči jen tak z hlavy nedostanu. Je obdivuhodné, jak Jake dokázal v Bloomovi vystřihnout dokonalýho slizáka. Zvláštní, co dokážou umaštěný vlasy, pár kilo dole a permanentně "sjetej" výraz s vykulenýma, téměř světélkujícíma očima. Ústřední linka filmu je správně aktuální a zajímavá a Dan Gilroy jí zručně ukočíroval až do cynického konce. Není to zrovna film, co člověka naplní radostí ze života, takže teď to chce urychleně nějakýho toho Prince z Persie na vyrovnání hladiny depresivnosti. (01.03.2016)

Žádnej velkej zázrak. Instantní metropolitní deprese, která je kastrovanou verzí Taxikáře. Frčí takřka výhradně přes svého hlavního hrdinu - jen ulízané vlasy, nalíčené oči a pohublý ksicht ale fascinující démonickou postavu nevytvoří. Navíc to celé nedává moc smysl (když je tak schopný, proč je troskou, co krade pletivo?) a celá ta reflexe mediálního prostředí je ve svých mechanismech naprosto nevěrohodná. (05.02.2015)

Nightcrawler je přesně takový, jaký jsem čekal, že bude, což je v podstatě jediná výtka, kterou k němu mohu mít. Chyběl mi v něm nějaký moment výraznějšího překvapení či šoku. Vlastně jsem si tak trochu myslel, že Gyllenhaalův cílevědomý sociopat (vše dobré, co bylo napsáno o jeho hereckém výkonu, je pravda) zajde při té své honbě za kariérním postupem ještě o trochu dál. Je to kritika hnusné doby a absentujících mravů, kdy cenu mají čísla sledovanosti a morálka jde stranou. "Nikdy po vás nebudu chtít nic, co bych sám neudělal." Působivé, temné, podmanivé. Lumetova Network ale myslím řízla o něco hloubš. 9/10 (20.12.2014)

„Velice rychle se učím. Znovu mě uvidíte.“ Když pominu detail, zda by se dal tak snad koupit policejní přijímač, a stejně tak fakt, že je hlavní (anti)hrdina pro (řadovou) policii někdy až podezřele „neviditelný“, nemám tomuhle snímku vůbec co vytknout. Popravdě řečeno, film mě velmi brzo začal hodně bavit a s postupujícím zvyšováním laťky získávaného materiálu se to jen stupňovalo. Může za to jistě víc než chytlavý příběh, vcelku originální téma (alespoň pro mě), jistá satiričnost (bulvární hyenismus), gradované napětí a zvědavost, kam až je hlavní postava schopná zajít a hlavně, jak dlouho jí to bude procházet (lehce naznačeno je to už na začátku snímku). Film navíc nabízí řadu kvalitních pasáží, ať už prohledávání domu, sledování restaurace či následnou honičku. A pak je tu samozřejmě hlavní tahák, výborný Jake Gyllenhaal, jehož Louis je „nádherně“ slizký, neodbytný, učenlivý, manipulativní, bezcharakterní a se zvrhlým smyslem pro humor. Možná je to objektivně jen na 4*, ale já i navzdory výše zmíněným negativům rád ten slabší plný počet dám, protože jsem se bavil téměř maximálně. „Netoč to, je to jeden z nás.“ – „Už ne, Ricku. Jsme profesionálové. Je na prodej.“ (06.02.2015)

Nejlepší date movie pro bulvární novináře. Zároveň ale film, který odkvétající televizní zpravodajství využívá jen jako základny k tomu, aby s hořkým cynismem zpracoval univerzálnější témata - ideologie sebezdokonalování, vyhrocený individualismus a kariérismus v podmínkách tržního kapitalismu (který velí udílet významně znějící názvy nejen bezvýznamným pracovním pozicím, ale třeba i vraždě). Také díky tomu, že Gyllenhaalova noční šelma se „zeligovskou“ schopností splynout s libovolným prostředím postrádá stálou identitu (ne náhodou jeden z posledních záběrů cituje finále Obvyklých podezřelých), výborně funguje jako zrcadlo prohnilé společnosti. Od začátku chladnokrevně a bez jakýchkoliv morálních zábran (zřejmě ani neví, že něco jako morálka existuje) napodobuje druhé. Rychlou cestu k velkému úspěchu sám nevymyslel, ale odpozoroval a odposlouchal (mj. z televize a internetových kurzů). Pochopil, že nejlépe prodává průběžně přikrmovaný strach, že každý člověk a každá nešťastná událost mohou být zpeněžitelným zbožím. To, co chce, si prostě vezme. I kdyby kvůli tomu měl vraždit. Případně vytouženou skutečnost sám vytvořit. Znamenitě odstupňovaný vývoj Louových úprav reality před kamerou považuji za přednostní kvalitu tohoto návratu k osmdesátkové estetice (z níž podobně čerpá Michael Mann) a vypravěčské přímočarosti. Od přeuspořádání fotografií na ledničce a zatajování některých fakt cesta plynule pokračuje k přemísťování mrtvol a lžím, které mohou zabíjet. Celé Los Angeles se pro Loua stává počítačovou hrou (GPS mapa, plnění misí v časovém limitu), kde lze bez zásadních konsekvencí (pro viníka) spáchat cokoliv. S tím souvisí další nadčasová rovina příběhu – ztráta schopnosti rozlišovat ve světě žijícím skrze média mezi reálným a zprostředkovaným (Louova poznámka, že pozadí v televizním studiu vypadá tak reálně, jeho snaha komunikovat s reportérem na obrazovce). S touto hranicí mezi fikcí a realitou si pohrává samotný film, když i v záběrech, které nejsou točeny televizní kamerou, přejímá „akční“ způsob zpravodajského snímání a v podstatě nechává protagonistu, aby se stal režisérem toho, co vidíme. Kromě neschopnosti rozlišovat, co je skutečné a co jenom jako, se však Lou od lidí, kteří žijí jen pro kariéru, až tolik neliší. Díky tomu by Slídil mohl vyvolávat nepříjemné mrazení i dlouho poté, co bude televizní zpravodajství vytlačeno tím internetovým. Nebo něčím ještě horším. Více zde. 80% Zajímavé komentáře: MessiáŠ, castor, Vančura, maddy, andrii (02.02.2015)