Režie:
Quentin TarantinoScénář:
Quentin TarantinoKamera:
Robert RichardsonHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Samuel L. Jackson, Kurt Russell, Jennifer Jason Leigh, Walton Goggins, Demián Bichir, Tim Roth, Michael Madsen, Bruce Dern, James Parks, Dana Gourrier (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Několik let po občanské válce se zasněženými kopci Wyomingu řítí dostavník. Veze se v něm John Ruth (Kurt Russell), lovec lidí, známý také jako „Kat", a Daisy Domergueová (Jennifer Jason Leigh). Jeho čeká odměna, vypsaná na její hlavu, ji soud a oprátka. Po cestě potkají dva muže – majora Marquise Warrena (Samuel L. Jackson), bývalého vojáka, ze kterého se také stal obávaný lovec lidí a Chrise Mannixe (Walton Goggins), jižanského odpadlíka, který o sobě tvrdí, že je novým šerifem ve městě, kam mají všichni namířeno. Když jim silná vichřice zabrání pokračovat v cestě, rozhodnou se hledat útočiště v dřevěnici u Minnie, která je oblíbenou zastávkou dostavníků. Ve dveřích je však nevítá majitelka, ale několik cizinců, kteří se rozhodně netváří přívětivě. Nad horským průsmykem zuří sněhová bouře a osm pocestných začíná tušit, že se do města asi nedostanou... (Forum Film CZ)
(více)Videa (28)
Recenze (2 106)
Tarantinových Deset malých černouš... Ehm, Gaunerů v bezmála tříhodinovém komorním zasněženém westernovém hávu. Pokud i nadále platí jeho plán, že po deseti filmech končí s kinematografií a vrhá se na divadlo, tak se prkna co znamenají svět mají sakra na co těšit. Stejně jako kulisáci až budou po představeních drhnout ty hektolitry červené barvy. A jakkoli bych měl u Osmy některé zásadní výhrady k tomu, jak je to vystavěné (a že je to de facto repete čtvrté kapitoly Hanebných panchartů), a že mohla být tenzí mezi charaktery ještě hutnější, tak k brilantním dialogům a hercům naopak nemám ani ň. A jakožto fanoušek Gogginse oceňuji, jak se chopil příležitosti, když mu konečně někdo dal adekvátní prostor i ve filmu. ()
Rozhodně nejsem tarantinovec, ale protože mám od něj nejradši Gaunery, ani mě moc nepřekvapilo, že se mi "Gauneři na divokém západě" tak líbili. Quentin si totiž natočil dialogové porno nejhrubšího zrna, prostě jako by na plátno přímo otiskl svůj ukecaný román. Někdo to určitě znuděně prochrápe, já bych ale verbální exhibice Samuela L. Jacksona a Waltona Gogginse mohl poslouchat donekonečna. Právě díky nim je skvělá i první, krapet pomalejší hodina, no a pak už nastupuje našponované divadlo v jedné zasněžené chatě. Tarantino v ní rozehrává tísnivou thrillerovou hru s luxusními krvavými intermezzy, hlavně ale nezapomíná bavit a oslňovat skvělými herci. Je to pecka. Zdaleka ne tak přístupná jako Django, ale pecka. (9/10) ()
Výborné, není co dodat. Dostal jsem, co jsem čekal a co jsem si zasloužil. Jen zopakuji své varování pro ty, co pohrdají zlodějnou (rozuměj - jsou počítačově negramotní), obléknou hodobóžové tesilky, přičísnou plešku a vyrazí si do kina. Vezměte z domova oblíbený podprdelník, protože jestli vám v polovině nedají desetiminutovku na protažení, brčko či chcandu, zdřevění vám řiťky do stavu, kdy se sice můžete domnívat, že pouštíte jen tichého ducháčka, co prosvětlí atmosféru v sále, ve skutečnosti se však poserete jako za mlada a pak už je pozdě na hrdinství. ()
Téměř detektivní Tarantino se skvělým obsazením v zádech posunuje žánr do zcela nových vod (teda zasněžených kopců) a zůstává svůj. Herecky poměrně vyrovnaná banda se Samuelem L. Jacksonem v čele předvádí mistrovské výkony podložené skvělými dialogy a hláškami. Nádherná kamera nabízí úchvatné scenérie - místy jako z jiného světa - a Morriconeho hudba ponurá a mrazivá jako už dlouho ne. Kvalitka. Už si to celé začínáte pěkně představovat, že jo? ()
Velký tarantinovský revival a po dlouhé době film, za který by mi nebylo líto zaplatit vyšší vstupné (ještě raději bych jej ovšem dal za projekci ze 70mm kopie). Tváře známé z předchozích filmů, návrat ke komornímu „whodunit“ pojetí Gaunerů (přestože epické ustavující záběry a nápadité využívání členitosti prostoru vyniknou nejlépe na velkém plátně), odkazování k vlastnímu univerzu (tabák Red Apple), členění do kapitol (které kromě rytmizace vyprávění slouží k odtajňování nových informací a přesměrování diváckých očekávání), nechronologická organizace vyprávění (nerozbíjející film, ale přispívající k jeho celistvosti), vizuální i motivické odkazy ke spaghetti westernům (Jackson stylizovaný jako Lee Van Cleef) nebo westernům Johna Forda, stejně jako ke (slapstick) splatterům nebo Carpenterově Věci, variování vyprávěcích schémat z blaxpoitation nebo samurajských filmů, nikoli jednotlivé scény, ale skoro celý film založený na čekání (nás a postav) na to, co se stane (a když se konečně něco stane, provokativně přichází – v roadshow verzi – přestávka, po které následuje flashback s godardovským autorským komentářem) a zda se v závěru ukáže, že spolu některé postavy byly propojené i jinak než řetězem. Právě neustále oddalování akce a dialogické natahování scén akce prostých, jimž trpělivost svých diváků rád pokoušel již zmíněný Godard (viz výsostně retardační scéna z U konce s dechem s Belmondem a Sebergovou žvanícími v hotelovém pokoji), dělá z Osmi hrozných unikátní film nejen v kontextu současné hollywoodské produkce, nabízející diváckou satisfakci mnohem rychleji, ale i Tarantinovy tvorby. Sadisticky dlouhou předehrou není jen první polovina filmu. Různé zdržovací taktiky režisér uplatňuje od začátku do konce a ještě postavy nechává, aby na to provokativně upozorňovaly (Let’s slow it down). Bez ohledu na množství rozpoznaných (sebe)referencí jde o mistrně napsaný a zahraný film, v němž do sebe nakonec vše elegantně zacvakne, jen to záměrně trvá déle než by bylo třeba, a který by jen zdánlivě fungoval stejně dobře jako divadelní hra (své divadelní aranžmá si film uvědomuje a s chutí jej tematizuje). Většina postav hraje nějakou roli a film velký díl svého napětí těží z nevědomosti postav/diváka, kdo tahá za který konec provazu. Přestože prolhané svině jsou v zásadě všichni (kdo není, dlouho nepřežije), vaše sympatie se budou neustále přesouvat od jedné postavy k další podle toho, co vám o ní Tarantino prozradí. Stejně velký podíl na dynamice filmu jako minuciózní redistribuce moci (tkvící nejen v tom, kdo má v ruce nabitou zbraň, ale také v tom, kdo co ví – viz celá čtvrtá kapitola) mají rychlé dialogy, energické herectví a pohyb kamery (vedoucí naši pozornost k důležitým motivům), nasvícení, přeostřování, práce s hloubkou (výškou a šířkou) prostoru nebo střih (zohledňující, kdo se na koho a jak dívá). Osm hrozných by ještě víc než Nespoutaný Django chtělo být politickou alegorií ve stylu podvratných counterculture westernů ze 70. let, upozorňující nepříliš citlivými prostředky na paralely mezi rasismem a kapitalismem. Doslovnost ideologické roviny filmu (hlášky jako „Když mají černí strach, bílí jsou v bezpečí“, rozčlenění baru na jednotlivé americké státy) kontrastuje s mnohem jemnějšími prostředky, jimiž Tarantino vyvolává napětí, vytváří stísňující atmosféru nedůvěry a sděluje podstatné informace o tom, kdo je čí spojenec nebo nepřítel. Přesto jde o znamenitou alegorii, podávající velmi znepokojivý a ne zcela jednoznačný komentář k různému pojetí práva a spravedlnosti. Tarantino natočil extrémně nihilistický western, který zdárně vytváří ovzduší doby, ve které lidi sjednocuje hlavně nenávist vůči společnému nepříteli. Především ale oplývá vypravěčskou obratností nejlepších románů Agathy Christie. Věřím, že stejně jako ony, také Osm hrozných bude s postupem času jenom zrát. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, Triple H () (méně) (více)
Galerie (80)
Zajímavosti (71)
- V původním scénáři byl Bob (Demián Bichir) Francouz, nikoliv Mexičan. (mmajjkii)
- Když šerif Chris Mannix (Walton Goggins) stojí před dostavníkem, mění se neustále výška vrstvy sněhu na rovném okraji jeho klobouku, bez toho aniž by ho sám smetl. (hansel97)
- Většina Tarantinových filmů se odehrává ve stejném filmovém vesmíru. To zde naznačuje mimo jiné fakt, že pravé jméno Oswalda Mobraye (Tim Roth) je Anglický Pete Hicox. Stejné příjmení má postava Archibalda "Archieho" Hicoxe (Michael Fassbender) v Hanebných panchartech (2009). Tim Roth, který hraje Oswalda, údajně potvrdil, že stejná příjmení opravdu nejsou náhodou a že Pete je prapradědečkem (na počtu "pra" prý Tarantinovi nesejde) Archieho. (andio)
Reklama