Neutečeš

Leze, leze po šukajdě, nedá (to) pokoj blond rajdě. Režiséra Davida Roberta Mitchella pronásledovala tvůrčí originalita natolik, až svůj nezávislý horor protlačil i do (našich) kin. Film se zapomněl kdesi v osmdesátých letech. Tomuto retro stylu je dokonale uzpůsoben, včetně strašidelné hudby znějící na bázi syntezátorů. Hlavní blonďatou hrdinku Jaymie stihne jakýsi zvláštní druh prokletí, které se z osoby na osobu předává pohlavním stykem. Po koitu dotyčného pronásledují pomalu se pohybující cizí lidé, kteří se evidentně nechtějí moc kamarádit. Zbavit se jich lze tak, že se postižený tímto plíživým děsem vyspí s někým jiným. Tím by se měl prokletí zbavit, ale taky se může stát, že to nestihne a neznámá síla ho zabije. Následně se řetězec opět vrátí k tomu, kdo byl jeho předposledním článkem. Jaymie se spojí se svými přáteli, se kterými bude společně čelit nenadálé hrozbě. A jak se říká, v nouzi nejvyšší poznáš pomoc přátel nejbližších, tak tady to fakt platí, a i když se jedná o samé náctileté, je výhodou, že jim do toho neremcají žádní rodiče. I když by byli jistě prima, tady se po nich (z neznámých důvodů) slehla zem. Zem se slehla i po logice. Asi ze dvou třetin film nedává moc smysl a divně i laxně nastavená pravidla nefungují, jak by měla. Jaymie na začátku dostane prokletí od svého přítele, ale ten neobjasní jeho původ, avšak neomylně ví, jak se ho zbavit. Přesto si uprostřed filmu náhle stěžuje, že se toho prokletí asi úplně nezbavil, když vidí přízraky pořád dál(!). Nutno dodat, že ty osoby viděl pouze ten, kdo byl stižen kletbou. Kamarádi a známí takto stižených jedinců neviděli nic. Způsob, jak zničit sílu byl poměrně triviální. Opět nebylo jasné, kde vzala parta přesvědčení, že elektrický proud sílu zlikviduje, případně izoluje(!). Dalším nesmyslem bylo (patrně úmyslně) na sebe přenést prokletí tím, že se nevzhledný kamarád vyspí s Jaymie. I kdyby to byl stonásobný panic, a fakt na to vypadal, tak nikdo si nenechá, aby ho nějaký tajemný zmetek začal po jedné šukajdě pronásledovat, zvláště když nebylo jasné, jestli se Jaymie Zla nadobro zbavila. Asi to měl chlapec chytře promyšlené, jak se toho šmejdu v pozdější době zbavit, když pak následně projížděl autem kolem prostitutek. Film od počátku střídal působivé, pitomé a nesmyslné fáze a úseky, přičemž nejstrašidelnější a nejatmosféričtější byl ve své první třetině. Zde mě bavil nejvíc, pak to upadalo. Ve zbytku pak byl jen pitomý, nesmyslný a lacině natočený. Do kina bych s tímhle málo atraktivně natočeným hororem určitě nelezl. Nepříjemným faktorem bylo, že film dost šetřil s úmrtími. V celém filmu jsou jen dvě(!). První je téměř drastické, holka s vylomenou nohou vypadala gut, druhé úmrtí vyznívalo komicky. Není se co divit, když rozpočet ani nedovoloval, aby osoby, co pronásledují své oběti, byly nějak schopně namaskované. Jak se film zakecal, bylo zle. Dialogy příliš neuměly dát filmu chybějící spád i rytmus a spíše měly schopnost film brzdit. Ten velmi často vypadával z tempa. Neznámé herecké obsazení si nevedlo nejhůř, ale nepředvedlo ani nic extra. Maika Monroe alespoň zdatně plnila být erotickým pohonem pro diváka a na jejím spodním prádle se nešetřilo. Šetřilo se však nejen na filmu jako takovém, ale také jeho originální námět nebyl dostatečně propracovaný a podaný tak, aby si po celou dobu udržel diváckou pozornost. Reálně hrozilo, že divák uteče na jiný film. Minimálně od poloviny filmu to bylo krutě zabité pitomým stylem vyprávění. Bez napětí, i když ne úplně přímo nudné. Celému filmu chyběla vitalita vyprávění. Artovou notečku u hororů nemusím. Opravdu děsivý kino zážitek. Ještě teď se třesu hrůzou při představě, že bych tenhle divně natočený film viděl podruhé, to v případě, kdybych náhodou nedostatečně pochopil jeho podstatu. 40% (13.05.2015) (méně) (více)

V rokoch 2014 a 2016 vznikli dva realistické, ponuré, drsné a temné horory odohrávajúce sa v Detroite. V r. 2016 to bol Alvarezov drastický Muž v temnote a o dva roky skôr Neutečieš Davida Roberta Mitchella. Dej bol síce umiestnený do súčasnosti, avšak najväčšie mesto štátu Michigan v nich vyzeralo ako z post-apokalyptickej budúcnosti, kedy smrť striehne za každým rohom. Depresia. Dezilúzia. Neľahké sociálne podmienky. Poloprázdne ulice, plné odpadkov. Občas okolo prejde bezdomovec, v lepšom prípade nadrogovaná prostitútka. Všetko sa rozpadáva. Dávno opustené sú nieže budovy, ale celé ulice a dokonca štvrte. V nich akoby sa zastavil čas. Možno v 90. rokoch. Možno ešte dávnejšie. Všetko chátra, hnije, rozpadáva sa. Znepokojivé to vyzerá už v centre, v školách a v o čosi lepšie situovaných rodinách (nie, že by takých bolo veľa), nieto v okrajových štvrtiach, kde domy zívajú prázdnotou, prípadne sa stali dočasným azylom pre podozrivé živly s nulovou budúcnosťou. Na dobrej nálade nepridá ani situovanie do ponurej jesene. Ulice sú plné popadaného, mokrého lístia, skoro sa stmieva a zamračená obloha visí nízko nad svetom. A do toho hrá echt osemdesiatková muzika. „Oddychová“ pasáž z pláže je ešte zlovestnejšia, ako „exotická“ pláž v Zemeckisovom Stroskotancovi. Zďaleka najznepokojujúcejšie je, že obete iba utekajú. Ani im nenapadne nezávideniahodnú situáciu riešiť. Nevidia žiadne východisko, nijaké svetlo na konci tunela. Vopred to vzdávajú, rezignujú a iba odďaľujú svoju vlastnú smrť. Zaujímavé je i zobrazenie tínedžerov ako jedincov so sexuálnym životom. Na atmosfére odcudzenia má vplyv tiež to, že si „deti“ žijú akoby oddelene od dospelých, čo je strašne mrazivé. Sú v tom sami, v dobrom, ale aj v zlom. Nikto sa o nich nezaujíma. Kasting je fajn, jednotlivým členom držíme palce, sú to starí známi (napriek nízkemu veku), ktorí držia pri sebe i v zlých životných okamihoch. Neprajeme si, aby niekto umrel. Ale sme v horore. Umrie. Príjemným prekvapením však je, že napokon to nie je až taká mohutná vyvražďovačka, ako by ste možno čakali, ale atmosférický horor. Tempo rozprávania je pomalé, ale nie zaspaté; akonáhle by hrozila stagnácia, prídu na scénu „oni“. A hoci ma po maskérskej stránke neuchvátili (možno to bol zámer?), napriek tomu majú čo-to do seba. Zaujímavé sú pravidlá urban legend: „ich“ vidia nielen „infikovaní“, ale aj tí, ktorí "chorobu“ prekonali. A pre tých, ktorí nemali sex, sú neviditeľní. Ani to, že „kliatbu“ prenesiete na niekoho iného ale  ešte automaticky neznamená, že ste z toho vonku; pokojne sa to k vám môže vrátiť, ak to zabije toho, na koho ste to preniesli. Tým pádom ste opäť na rade (ešte stíhate?). Napriek veku hrdinov dospelý, rozvážny horor (možno až príliš). Depresívne pôsobí tiež to, že všetci sa len poflakujú, nemajú čo robiť, do školy viac nechodia, než chodia, matkám a otcom sú ľahostajní a už v tak mladom veku rezignovali na život. Monštrá si idú priamočiaro za svojím, pripomínajúc starých, klasických (napr. Romerových) zombies: kráčajú pomaly, ale bez prestávky a skôr alebo neskôr vás dostanú, lebo na rozdiel od nich musíte spať, oddychovať, dochádzajú vám sily a napokon to proste vzdáte. Postupné rozpletanie mrazivej mestskej legendy, ktorú si predávajú jednotliví puberťáci (a jeden druhého infikujú ako keby to bolo AIDS) má tiež niečo do seba, i keď sa musím priznať, že aj keď som to videl viackrát, niektoré veci mi stále nedocvakli resp. nedávajú zmysel (scéna s bazénom fajn, ale... čo tým vlastne chceli docieliť?). SPOILERY Niekedy strelou do „prízraku“ prízrak vyradíte z hry na dve sekundy, inokedy ho dalo by sa povedať zabijete. Sklamalo ma, že sa nedozvieme, ako sa to celé začalo. Mnohým sa práve táto zahmlenosť bude páčiť, ale mne to pripadalo ako keby niekto natočil film o Titanicu a neukázal jeho potopenie. Prečo to Jay „nepredala“ ďalej niekomu cudziemu? Alebo to predala na lodi? Čo vlastne tá scéna mala znamenať? To ju tam mali traja naraz? Alebo k lodi ani nedoplávala? Aký význam potom tá pasáž mala? Prečo hrdinke „duchovia“ dávajú také ohromujúce náskoky, keď už ju raz začali prenasledovať? Prečo sa v jednej scéne zjavuje viacero prízrakov naraz a inokedy iba jeden? Prečo „to“ Greg neposlal ďalej? Alebo poslal (viď. scéna z nemocničnej kantíny)? Prečo prízraky občas útočili aj na neinfikovaných a inokedy nie? A to s Gregovou matkou som nepochopil vôbec. Keď neodpovedanie na tieto otázky nikomu nevadí, obdivujem jeho benevolentnosť. SPOILERY (18.01.2017) (méně) (více)