Boj

nech to bolo zrežírované akokoľvek dobre, nech boli herci akokoľvek dobrí takáto pacifistická téma sa mi nepáči. Je nezmyslom označiť film za "valečny". Dráma o čomsi čo by malo siahnuť na citlivosť diváka, uteká to od reality. Vojna sa s nikým nebabre. A niet rozdielu medzi "civilistami" v afganistane, dánsku, polsku, sýrii ci v nemecku. (18.09.2016)

Nominácia na Oscara nebola hlúpou a musím povedať, že vo filme sú veľmi dobré a efektívne momenty. Myslím si, že "boj" sa v tomto filme dá chápať dvojako. Vojna v Afganistane a súčasne tu máme aj boj hlavného hrdinu sám so sebou po tom, ako sa Claus nerozhodne zrovna najlepšie vyriešiť situáciu. Ale zúfalé riešenie zachráni jeho ľudí na bojisku. Film vyzerá veľmi dobré, je v ňom skvelá hudba, pôsobí autenticky a dáva nám neustále najavo psychickú stránku týchto postáv. Neviem čo by som ešte povedal, no musím povedať, že nás skutočne dostane do vojny a prežijeme ju spolu s našimi hrdinami, no súčasne prežívame aj dilemu hlavného hrdinu, ktorý si veľmi dobre uvedomuje celú vážnosť situácie. Podľa mňa je "Krigen" skutočne hodný toho, aby ste si ho pozreli. Hodnotenie: A- (24.04.2016)

Může být válečný zločinec dobrým člověkem? Podobných otázek bez jednoznačné odpovědi tentokrát Lindholm klade více. Vlastně mi připadá, že nikoli charakterová studie muže ztrácejícího svou morální integritu nebo výpověď o válce, která nemá vítězů ani poražených, nýbrž samotné vytvoření komplexní situace bez jednoduchého řešení bylo hlavním cílem filmu, natočeného zjevně v reakci na stále častější (a nebezpečnější) převádění závažných problémů do emotivních výkřiků a jednoduchých hesel. Jak je jeho zvykem, Lindholm kvůli maximální autenticitě nejprve buduje věrohodné prostředí (byť se natáčelo v Turecku, Jordánsku a Španělsku, většinu vojáků ztvárnili muži, kteří dříve skutečně sloužili v Afghánistánu a domorodce afghánští uprchlíci z provincie Hilmand) a následně nechal herce reagovat na vzniklé situace (poskládané z reálných událostí). V pozici cizinců se tak octl režisér a zbytek profesionálů ze štábu, z čehož možná částečně plyne pokora vůči tématu. Vyjma několika scén prozrazujících snahu o Sdělení (ukazování, jak daleko na mapě od sebe leží Dánsko a Afghánistán) se Lindholm zobrazovaný svět nesnaží (do)vysvětlovat, přisuzovat mu zvnějšku nějaký význam, aby se dalo snáze napasovat do nějaké vyprávěcí šablony. Drama je důsledně podřízené realistickému efektu. Film ale zároveň dokáže vtáhnout svou soustředěností na průběh událostí. Neustále nás drží v očekávání, k čemu zachycený proces povede. Jak naznačuje úvodní výbuch, banalita se může kdykoli zvrtnout v boj o život. Tyto zvraty pociťujeme velmi intenzivně také díky kameře přilepené během celé první poloviny na hercích a krčící se například během střelby podobně jako váleční reportéři u země. Větší odstup si kamera od postav drží ve druhé polovině, kdy je se i divák ocitá v roli soudce, který by měl na základě dříve poskytnutého „důkazního materiálu“ vynést nad Clausem rozsudek. S verdiktem, k němuž dochází ve filmu, souhlasit můžeme, ale nemusíme – tím, jak je scéna natočena, Lindholm sám nesoudí. Rozhodnutí nechává na nás. Stejně jako u jeho dřívějších filmů jsme nuceni přehodnocovat události ve světle pozdějšího dění. Jejich srovnání, předpokládající naši ochotu přemýšlet nad rámec toho, co je explicitně řečeno, dodává filmu působivou nejednoznačnost. 80% (28.04.2016)

Lepší než Hon a horší, než Únos, takže ten dnešní čtverec je tak akorát. Velmi přesvědčivě natočené drama, o tom, že ty největší boje nemusí probíhat vždy ve válce, ale často až po ní. Moc se tady toho nenamluví, ale o to tenhle film působí, aspoň pro mě přesvědčivěji. Každá, z těch zhruba dvou stejných polovin je pro mě zhruba stejně kvalitní a Plilou se Sorenem tomu dodávají už jen ten správný, herecký šmrc. Velmi, velmi, dobré. (11.02.2016)

Silný film se dvěma odlišnými polovinami vzájemně propojenými poměrně intimním pojetím bez zbytečného patosu, kdy většina emocí zůstává zdánlivě skryta pod zamyšlenými tvářemi a pohledy. Části odehrávající se v prostředí afghánské mise mají, také díky kameře zprostředkovávající přímý kontakt s akcí, patřičně hutnou atmosféru nejistoty a strachu, jíž umě odlehčují jen prostřihy na Clausovu rodinu. Scény ze soudní síně se naopak dívají na minulé události s relativně větším odstupem, přičemž ukazují i složitost a nedokonalost celého systému, v němž vlastně nejsou důležité důsledky rozhodnutí, které je souzeno, ale spíše dodržení předepsaného postupu. Vyvstává tak řada morálních otázek, na něž si ale musí každý najít odpověď sám a mezi nimiž se nakonec při pohledu na mapu objeví i náznak té nejzásadnější. 90 % (Pražské filmové léto - Kino Aero) (21.08.2016)