César a Rosalie

Romy, zatiaľ je to s Vami strašná bieda, teda čo sa najmä týka toho, aké filmy si s Vami momentálne vyberám, s čím v podstate ani Vy sama vonkoncom len tak nič ne(z)môžete, keďže Vášho dvorného režiséra, ako by som to vlastne slušnejšie naznačil, skrátka, skrz jeho tri predchádzajúce počiny, nakrútené v rozmedzí rokov 1970-1972, čiže s týmito nasledovnými filmovými titulmi: Les Choses de la vie, Max et les ferrailleurs a aktuálne i recenzovaný César et Rosalie, ktoré som mimochodom zhliadol v úplne tesnej nadväznosti hneď za sebou, v ktorých ste súčasne aj Vy priamo účinkovali, tým pádom vnímam Claudeho Sauteta, ako nadmieru nadhodnoteného a preceňovaného, zároveň, lebo najnovšia snímka ma tak extrémne vytočila z rovnováhy, že som jej napálil neuveriteľné 2*, pričom toho vôbec neľutujem, ba práve naopak, som priam nadšený, že už konečne môžem ukončiť túto „strastiplnú odyseu” s týmto režisérom, ale zase s jeho predstaviteľkou Romy Schneiderovou, ešte určite nie, pretože ďalšie snímky by mohli môj doterajší, negatívny postoj, razantne zmeniť smerom k oveľa priaznivejším náladám, čo by už predsa napokon mohlo nastať s prichádzajúcimi počinmi... • Túto všestranne nadanú herečku, jednoznačne považujem za (multi)talentovanú, no v niektorých prípadoch si obzvlášť nevyberá najvhodnejší scenár, ako práve i v tejto možnosti, kde mi predstaviteľ Cézara - Yves Montand, tak extrémne liezol na nervy, najmä tá jeho psychopaticky-labilno-žiarlivá povaha, že som ho normálne väčšinou nemohol ani vystáť, a to ani nehovoriac o prichádzajúcom protagonistovi Davidovi, ktorý zo seba neustále činil akéhosi „fackovacieho panáka”, do čoho následne spadala i postava Rozálie, a tak sa tým pádom vytváral akýsi - zvláštny, milostný trojuholník, ktorého som bol očitým svedkom, až to pomaly začínalo byť hrozne neznesiteľné, čoho všetkého som mal byť ako divák, neoddeliteľnou súčasťou, čo ma nakoniec tak brutálne vyčerpalo, že som sa pevne rozhodol, že už s CT nechcem mať nič spoločného! Skrátka tri krát a dosť. • Spomínaný Montand bol naprosto vynikajúcim v legendárnej dráme - Le Salaire de la peur, tu sa bezprostredne jednalo o strhujúci, herecký výkon, po ktorom tu tentoraz nie je ani stopy, namiesto toho chrlil zo seba jednu divnejšiu repliku za druhou, a k tomu sa správal, ako zmyslov zbavený, za čo ani on taktiež nemohol, nakoľko bol tak debilne nastavený scenár, ktorý v podstate urobil zo všetkých postáv debilov. • Mimoriadne nadhodnotená záležitosť. (20.06.2023)

Tak tohle byla tvrda rana... neni to komedie a neni to ani romanticky. Je to dokonale realny film/drama o zivote. I v mem veku bych stale ocenil, kdyby nekdo chytry prisel, a vysvetlil mi chovani postavy, kterou dokonale sehrala prekrasna Romy. Stale jsem na to neprisel a uz to zacinam vzdavat. Videl jsem uz v zivote ledasco (ted nemyslim filmy), a tak vim, ze takhle to taky muze vypadat... Pro optimisty, kteri veri v bezproblemove souziti muz/zena, nedoporucuju... tem, kteri dokazi uz vstrebat a pripustit i fakta ktera se malokomu libi, naopak doporucuju vrele, protoze jde o vskutku genialni pocin. A ted se jdu projit ven a trosku to vydejchat... (11.08.2013)

Nádhera, pochoutka, laskomina. Hledám nějakou trhlinku na dokonalosti, beru si na to i lupu a zkoumám, ale nikde nic. Tedy něco přece jen. Ten konec. Ale čert ho vem; oproti celku to není ani ta trhlinka. Počáteční (zdánlivá?) idylka se mění v pořádné drama. V silně absurdní drama, které divákovi nedá vydechnout. Sautet, Sarde, Montand, Schneider, Frey. Ti všichni odvedli svoji práci na stodvacet procent a já chci více a více a více takovýchto dokonalých, silně vibrujících, dosti nepopsatelných, nezapomenutelných filmů. (02.08.2011)

Lidi dělají z lásky pitomosti a ze žárlivosti ještě větší. Život je složitý, ale nejkomplikovanější věcí na světě jsou ženy. A každý, ať myslíme, že ho známe sebelíp, může překvapit. To jsou věci, které mě bezděčně napadaly během sledování filmu. Rosalie má ráda majetnického pracháče Césara i kluzkého umělce Davida a tak si pro jistotu drží na vodítku oba. Davidův ostentativní nezájem i Césarovy žárlivé výbuchy (kdo by to byl řekl, že se Yves Montand se svýma smutnýma očima a věčně unaveným výrazem dokáže tak rozparádit) ji přitahují i odpuzují. A nakonec přijde na to, že nejvíc ze všeho miluje svobodu, svou dcerku a sama sebe. Nebo ne? Strhující melodrama o složitosti i křehkosti lidské lásky, jemuž suverénně vévodí Romy Schneider, jakkoli se ji Montand a Frey snaží dohnat, jak jen mohou. (05.11.2015)

Můžu si říkat, že se mě to nedotklo, že to byla nuda, že mě to vůbec nebavilo a hráli tam DiCapriové. Jenže to si budu náramně lhát. On to vlastně není ani moc strhující snímek svým příběhem, ale tím jak postavy jsou. Herci nehrají, oni jsou těmi postavami. A já tomu skoro dvoumetrovému Montandovi věřím, že je křehký uzlíček nervů, když ho opustí Romina. A Schneiderové věřím, že neví, který z nich je ten pravý. Teda já bych věděla bez sebemenšího zaváhání, tuctového Freye bych ponechala okolojdoucím a hrábla bych po charismatickém šansoniérovi. (05.10.2013)