La La Land

Po Neon Demon a The Nice Guys tretia tohtoročná óda na L.A. Rok 2016 nemohol skončiť príznačnejšie ako filmom o posadnutí nostalgiou a snahe žiť v zidealizovanej minulosti. Pozerá sa na to skvelo, piesne sú chytľavé, kulisy krásne farebné, občas je to aj vtipné (I Ran!), ale nesie si to so sebou klasické vady muzikálov ako riedky dej a prepálenú stopáž. A niekedy zlý lip sync. (01.01.2017)

Jste nevkusný dezorientovaný lovec hemoroidů nebo maloměstská, životem zklamaná odpudivá prasnice a hledáte náplastičku na podrážděné rektum, zlomené otylé srdíčko či jen tupý únik z nedostatečně vybarvičkované reality? Pak je Homolalaland s náramně progelovaným romantickým příběhem, plným lásky, rozkokošných pissniček a žužu tanečků, přesně to, co vám tutově vyhřeje perikard. Pokud do výše zmíněných kategorií nepatříte, raději si místo toho pusťte plyn, nebo si přehrajte v hlavě svůj dosavadní spokojený heteroživot při skoku z okna. Bude to rychlejší a daleko méně bolestivé. Tento Napomádovaný Šulin Růž není totiž nic jiného, než trapný, plytký a afektovaný buzikál, napumpovaný lacinými popovými kolotočářskými sračkami a ukvičenými preludii negerských kvartet, zvanými jizz, z nichž vám samovolně slezou vlasy a nehty. Prostě si představte čerstvě upečený, úplně dutý třípatrový dort z hoven, kýčovitě pocákaný rakovinotvornými pastelovými syntetickými barvami, z něhož ke vší té hrůze hned na začátku vyskočí nebetyčně odporná šišlavá ropucha, a až do konce vás v pravidelných intervalech oblažuje obludně falešným kontraaltem v neuvěřitelném rozsahu nečárkované rakoviny hrtanu. Opravdu nevím, co bylo dávivější. Jestli sledovat naprosto debilní děj, poslouchat pouťové cajdáky a mučivé kvílení saxofonů, nebo se kochat pohledem do pitvořící se andělské tváře Kamenné Emy, jejíž vtíravá krása by se dala esteticky objektivně přirovnat snad jen k vyhřezlému červivému konečníku hygienicky zanedbávané opruzené šedesátnice. Přitom by se buzikály daly v pohodě dělat s grácií a jeden by z nich vůbec nemusel odcházet s bolestivě prokousnutou pěstí a akutním zánětem nevkusu. (23.01.2017)

Něžné, citlivé, většinu času optimistické a vlastně celé nadčasové. Emma Stone a Ryan Gosling k sobě na plátně prostě patří, velice jim to sluší a to, že zaostávají za muzikálovou elitou 50. let je vlastně jedno. Damien Chazelle dokáže pomocí pár světel, barev a za zvuků hudby od Hustina Hurwitze vykouzlit podmanivý zasněný svět. Je to jako se dívat skrz čas 60 let dozadu, do dob, kdy Los Angeles byl místem splněných snů a tancovat v záři reflektorů (nebo pouliční lampy) dávalo člověku pocit věčnosti. La La Land je kouzelně něžný snímek, který místo barev mění odstíny, místo deště používá sníh a místo dokonalého tance sází na sympatie. Možná je škoda, že film nedokáže strhnout jako Moulin Rouge, agresivně vtáhnout, nepustit, donutit diváka prožívat "tím bolestivým způsobem". Tohle pohladí, jako políbek Emmy Stone na tvář, ucítítě tu její krásnou vůni a ona odejde a vy si budete chtít tu chvíli zopakovat (soundtrack k tomu velice pomáhá). Byl jsem nadmíru potěšen a přestože jde spíše o lepší 4*, tu pátou tam dávám za to pohlcení, hlavně v epilogu, kdy jsem se zahlédl nejvíc... Nejlepší muzikál od Moulin Rouge. (01.01.2017)

Zachráňte jazz, zachráňte skutočnú hudbu, zachráňte skutočné vzťahy, skutočných ľudí a ich osudy! Raz za čas sa zvykne vynoriť film, ktorý úplne dokonale odráža ducha svojej doby. A toto je ten prípad, zachytáva pocity podobne, ako sa to kedysi podarilo napr. Trainspottingu (blbé prirovnanie, máte s tým problém?). Zabudnite na falošnú hudbu, falošné vzťahy, falošných ľudí, zabudnite na verbala. Film roku! (07.02.2017)