Mladý papež

Ten seriál se na začátku zdá jako mnohem vděčnejší záležitost, než jakou ve výsledku je. Aspoň pro mě to jako celek rozhodně není snadno uchopitelný a skoro ve všech směrech je to úplně něco jinýho, než co jsem čekal - a odpovědi na to, kdo vlastně papež Lenny je, co to je za člověka a o co mu jde, tak dává jenom zčásti. Nejvýraznější a nejkřiklavější pro mě bylo, jak celej ten seriál je o protikladech - je to jeden protiklad a kontrast vrstvenej nad druhej, neustále, znova a znova, v absurdních nebo bizarních kombinacích zdůraňující nepoměry mezi hlásanym a konanym, mezi proklamovanym a zobrazovanym, mezi božskym a přízemním, mezi starym a novym... A mě to obrovsky bavilo (příklady viz níž). Leitmotivem Lennyho příběhu i celýho děje jako takovýho ale je ve skutečnosti Lennyho zoufalý hledání rodičů a trauma z toho, že ho opustili - až vlastně neuvěřitelně přízemní motiv nebo zápletka, ale opravdu na mě ze všeho nejvíc seriál působí ne jako sonda do života vedení katolický církve, ne jako kritika náboženství nebo jako sdělení nějakýho názoru nebo názorovýho směru - minimálně ne na prvnim místě. Na prvním místě mi přijde, že celej Mladej papež v hávu něčeho vznešenýho a velkýho (a hlavně tomuhle navzdory - papežská role, Vatikán, smetánka katolický církve, honosný obřady, rituály a tradice...) je o vlastně normálně zakomplexovanym klukovi, kterej zoufale hledá svý rodiče a touží po jejich lásce, kterej se nedokáže vyrovnat s tim, že ho opustili, a v tomhle jeho hledání jich, Boha i sebe sama se tam vlastně jako taková trochu nadstavba rozvíjej mnohem hlubší myšlenky (spojený právě už s třeba náboženstvim jako takovym atd.), nebo aspoň jejich nástřely - a to naštěstí týkající se i takovejch provokativních témat, který se většinou ve spojení s katolíkama moc neotevíraj. Jako toho "kluka" ho beru právě proto, že on, ač papež, je vlastně ve spoustě ohledech obrovsky dětinskej (nejistej, ale zároveň i zákeřnej nebo malichernej...), což se projevuje i v tý jeho wtf interakci s dětma (např. to infantilní oplácení vyplazenejch jazyků, nemotorný upuštění mimina na zem atd.) nebo v tom, jak se všechno točí jen kolem něj a jen podle něj. Navíc a zároveň si ale uvědomuje svou inteligenci i charisma a vyčůraně toho zneužívá - nic, co by se většiny zbytku populace nijak netýklo, jen Lenny je k tomu všemu ještě tak trochu papež, jeden z nejvlivnějších lidí na světě. Zajímavý byly i dějový linie vedlejších postav - fotbalovýmu Laziu fandící Voiello, autor knih sám o sobě a vilnej obdivovatel obnaženejch tvarů a otvorů Willendorfský venuše, navíc pečující o postiženýho kluka; Lennyho zhrzenej mentor Spencer; roli matky suplující Mary a s ní spojenej i Lennyho celoživotní kamarád Dussolier s celou honduraskou linií; jeho platonická obdivovatelka Esther; Gutierrez a Kurtwellův případ... Zajímavý taky bylo líčení Lennyho vztahu s Bohem jako vlastně permanentní krize a neustálýho tápání a hledání. A vizuál byl přímo úchvatnej - ty záběry občas opravdu připomínaly nějaký barokní obrazy často provokativně narušený nějakou moderní technologií; vizuálně mě seriál fascinoval podobně jako třeba Velká nádhera. A naprosto bezkonkurenční byl soundtrack - kterej ve spojení právě s vizuálem mimochodem vytvářel rovinu pro další protiklady a kontrasty (např. scéna při znějící I'm Sexy And I Know It, kdy se Lenny ustrojuje, geluje, vybírá boty a prsteny na vystoupení před kardinálama, ta byla úžasná - a dechberoucí byl právě i ten jeho navazující projev v Sixtinský kapli). Hluboce se do mě ale vryla ještě třeba scéna na pumpě ("We now need to speak about Sister Antonia.”) - neuvěřitelně silná pasáž se skvělou hudbou, zvukově i obrazově uhrančivá, mrazivá a podmanivá... Ale bylo toho víc. tl;dr: Zajímavě provokující a nejednoznačnej seriál se skvělym vizuálem a soundtrackem, kterej víc otázek pokládá a podněcuje, než na který dává odpovědi. Zaprvý to ale dělá způsobem, kterej mě hrozně bavil, a zadruhý jsem šťastnej za cokoliv, co dokáže podnětně, smysluplně a trefně rejt do náboženství a do náboženskýho prostředí. Ti, co by to potřebovali nejvíc, se na to asi sice nekouknou (protože hereze!), pro nás ostatní je ale o čem přemejšlet - a že toho je spousta, tak já hodnotim jednoznačně vysoko. Za mě mezi 4 a 5*. // Některý příklady zmíněnech protikladů: Konzervativní a starověkej Vatikán vs. mladej papež, mladej papež vs. jeho bigotní a až zmrdský názory, tradiční a honosný roucha a úbory vs. sluneční brejle, vatikánskej a všema chtě-nechtě respektovanej zákaz kouření vs. kouřící papež, kterej na pravidla z titulu svý moci ostentativně sere, papež tvrdící, že mu jde o podstatu, ale ve skutečnosti sklouzávající ke snad ještě větší zkratkovitosti než oficiální, tradicema a politkou svázanej a konzervativní Vatikánskej diskurz - ale jsou to i kontrasty ve scénách, kdy se říká A, a buď se tam už do toho natvrdo zabrazuje opak, nebo o opaku je hned následující střih; nebo třeba ten styl scén jako ta, kdy on jako někdo, kdo děti mít nemůže, si tohle kompenzuje úzkym kontaktem s rodinkou Esther, holky, který to dítě vymodlil(!), a tak si to dítě v jedný dojemný scéně chová(!!) - aby mu v dalšim momentě v naprosto bizarní scéně spadlo na zem(!!!); záběry z podhledu/nadhledu/kleku/atd. zdůrazňující podřazenost ostatních a celkovou, se skutečnym křesťanstvím vlastně hrůzostrašně si odporující, vatikánskou subordinaci... Nebo ceremoniál jmenování nepokrytě dojetím brečícího kardinála, kterýmu se právě očividně naplnil smysl života, vs. znuděnej a obřadní mantry unyle odříkavající papež. Je to ale třeba i moment, kdy Lenny, křesťan, sám prezentující se jako prosazovatel humánnosti, vyrazí společně s dalšíma kardinálama na tu inkviziční výpravu za nějakym tim šarlatánem - kde vůbec neni ukázaný, co mu udělali, nic hezkýho to ale nejspíš nebylo, když ten byl od tý doby nezvěstnej; nebo je to i příběh toho kluka, kterej se chtěl stát knězem, ale nakonec to díky Lennyho vřele lidumilný politice a rétorice dopadlo klukovou zoufalou sebevraždou atd. atd. (22.05.2019) (méně) (více)

Úvodní scéna, kde spatříte obrazárnu, přes jejíž jednotlivá plátna prolétá betlémská hvězda, která se na konci záběru promění v černý meteorit a srazí sochu Jana Pavla II., dává najevo, že tvůrci se s vámi nebudou mazlit a nemůžete čekat korektní a konejšivé dílo. Nečekaně zvolený 47letý kardinál, kterého si vyčerpaná, hluboce polarizovaná konkláve vybrala za nového papeže, se od začátku vymyká zavedeným představám o současném papežství. V určitém smyslu se Lenny podobá moderním islamistům, kteří opovrhují vírou svých rodičů, kterou si spojují se stagnací a postupným úpadkem. Neštítí se používat moderní technologie a chtějí moderní společnost, ovšem pevně spoutanou duchovními principy své víry. Morální normy i životní styl musí být v souladu s přísným výkladem Koránu. Lenny má pocit, že katolicismus je morálně a nábožensky ve stavu úpadku, sám trpí pochybnostmi a pochyby se dají nejlépe zahnat přimknutím k disciplíně a hierarchii. Je zkrátka nutné obnovit staré ctnosti. Lenny nepotřebuje církev masovou a populární, touží ji mít pevnou a odhodlanou. Masová církev je k ničemu, pokud ztratí duši. Papež není od toho, aby ukazoval vlídnou tvář a uklidňoval. Naopak, má znejisťovat, protože ztráta jistot vede k přimknutí k základům víry. V jedné scéně znepokojený vatikánský tajemník argumentuje, že církev chudne a biskupové zůstanou bez prostředků. Tak ať, jako symbol víry si stačíme sami, zní odpověď. Sorrentino podrobuje kritickému zkoumání celou archaickou strukturu katolické církve a funkci papežství coby absulutistické a neomylné instituce, která se může zaštiťovat Boží autoritou - s nepříjemným poznáním, že tuto funkci vykonávají nedokonalí lidé. Lenny v podání Juda Law umí být manipulativní, jízlivý a tvrdý. Režisér ale nechce svého hrdinu představovat jako ďábla v papežově rouše, jen připomíná, že v každém z nás se skrývá kousek temnoty, která se v určitých situacích dere na povrch. Law se ve své životní roli pohybuje s naprostou sebejistotou a nadhledem, evidentně se dobře baví a prezentuje svého papeže jako muže, který se inspiruje chováním a strategií hvězd populární kultury. Kdo se těší na kritické šlehy do známých slabin katolické církve, spolehlivě se dočká, ale to je pouze jedna z četných rovin seriálu. Neuniknete ani typickým Sorrentinovým extravagantním hříčkám, kontrastní práci s hudbou a stylistické manýře. Kouzlo seriálu spočívá v mnohoznačných dialozích a především v kouzelně modelovaných postavách od miniaturních štěků až po tahouny, co málem neslezou ze záběru kamery. Mým osobním favoritem se stal nešťastný kardinál Voiello, který z titulu své funkce čelí jako první důsledkům papežových rozhodnutí. Mladý papež se určitě nedá doporučovat všem na potkání, je to ale originální, a pokud se na ni dokážete naladit, tak i okouzlující podívaná. Jak praví britský literární klasik G. K. Chesterton, Bible nám říká, že máme milovat svého bližního a dokonce i svého nepřítele. Mám velké podezření, že jde o jednu a tutéž osobu. Lenny svým působením v čele církve dává svým ovečkám možnost pochopit tuto moudrost až na dřeň. Celkový dojem: 90 %. (29.11.2018) (méně) (více)