Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny

Neznevažujem skutočné osudy hrdinov. Vadí mi však forma ich prezentácie. Úvodné minúty boli pre mňa ako frknutím úlomkov z brúsky do oka. Neskutočné, akí dokážu byť Američania z pohľadu propagandy patriotizmu či vlastenectva doslova slizko vtieraví. Následne sa divák prehupne do (pre mňa) absolútne nepochopiteľnej pasáže, kedy hlavný hrdina, občas (alebo stále?) pôsobiaci ako mierne zaostalý jedinec (ktorý samozrejme zbalí tú najväčšiu turbo jebačku "na ulici". Veď s kým iným by chodila že?), volí cestu šikany, ponižovania, priam vojenský súd, akoby mal jasne a stručne hneď na začiatku vyjadriť svoju túžbu stať sa medikom. Toto je fakt zahrávanie sa s inteligenciou diváka. No a popravde, keby nenastalo to, čo nastalo potom, jebol by som sem takú jagavú jednotku, že by sa jej nevyrovnal ani kostým Majky z Gurunu. Akčné orgie sú na neskutočnej úrovni. Mnohí budú nadšení. Bohužiaľ, výpovedná lehota pre môj mozog absolútne nulová, pričom naozaj nerozumiem tomu extrémne vysokému hodnoteniu. (19.01.2017)

Točení filmů podle skutečné události je záludné. Největší slabinou je, že v 90 % víme, jak to dopadne. Tady je zřejmé, že hkavním zadáním je zrodit hrdinu. Dřív jsem si myslela, že válečné filmy se točí proto, aby ukázali nesmyslnost války. Dnes mám podezření, že se točí, protože se diváci i režiséři vyžívají v masarkujících scénách, kde se rozprskávají končeniny a krev stříká proudem. Méně se někdy více. Stačilo by méně patosu, méně masakrování a špetka humoru. (16.11.2019)

Gibson se po 10 letech vrátil, aby natočil jeden z nejlepších válečných filmů posledních let. Sebejistá režie, která nabízí vtahující scény z pekla bitvy, a zároveň slzopudný příběh o odvaze, přátelství a vnitřní síle bez laciného patosu. První třetina à la filmy z 50. let, kdy Doss poznává svou lásku, je sice o něco delší, než by bylo nutné. Avšak běloskvoucí scény z nemocnice, kdy se pár seznamuje, pak o to více kontrastují s utrženými končetinami, ohořelými těly a nabroušenými bajonety, kterými se však režisér samoúčelně neopájí. Gibsonovi je bayovský patriotismus vzdálený včetně ukňouraných konverzací vojáků a přílišných zpomalených záběrů. Garfield se na rachitického vojína perfektně hodil, byť někdy působil příliš nablble, Vaughn poprvé dokázal, že umí i vážné role. Téměř neznámí scenáristé napsali i několik solidních fórků a zkrátka výsledek, který stál 40 milionů, vypadá na mnohem víc./// Příběh se v otázce, proč nechce Doss nosit zbraň, oddaluje od skutečnosti – jeho volba primárně vychází z traumatizujících zážitků v rodině, nikoli z příslušnosti k církvi. Postava je tak vstřebatelnější pro více diváků a její činy, ač místy na hranici uvěřitelnosti, působí věrohodněji. Tomu pomáhá rozumné rozhodnutí tvůrců, kterým bylo nezahrnout do filmu veškeré Dossovo hrdinství (zachraňoval i mimo Okinawu), což by šlo jen stěží natočit bez obvinění z přehánění či patetismu. Škoda poněkud přehnané finální scény, v níž se Gibson nedokázal vzdát okaté symboliky, čímž ostatně potrvrzuje, že nedokáže a asi ani nechce být nestranný./// Není to vypravěčsky rafinované, ukazuje to lásku a hrdinství jako z plakátu, ale tak dojatá jsem nebyla od Návratu krále. P.S. Milovníkům různých (nad)interpretací doporučuju sledovat postavu nabušeného vojáka jménem Hollywood, který všem ukazuje své koule, ale na bojišti je zbabělcem. 90 %. [Kino] (09.11.2016)

Non Metal Jacket. Přeskočíme-li pro další vývoj příběhu potřebnou expozici virginského prosťáčka, co by od jisté doby neublížil ani japonské mouše, dostane se nám kostry Kubrickova kultu. Příprava rekrutů na peklo války a oddělování slabých článků řetězu buzerací je ozvláštněna konfliktem hrdosti hlavního hrdiny s armádní mašinérií. Dobře se na to dívá, divák si klade nevyhnutelné otázky a jako bonus se seržant V.Vaughn snaží přiblížit vytříbené rétorice seržanta R.L.Ermeyho (pochopitelně marně). Jenže znáte to, jak je to ve skutečnosti - lehko na cvičišti, těžko na bojišti. Příjezdem na Okinawu se Gibson utrhne ze řetězu a začne to tam sázet. Brutální naturalismus vyhřezlých orgánů, který nezná míru ani opodstatnění, triviální působení na strunu sentimentu, patos uliček slávy a religiózní jinotaje. Vzhledem k tématu chápu přítomnost těchto aspektů, příčí se mi však způsob jejich podání.. Adventista sedmého dne, který chytl do ruky zbraň, jen aby z ní vyrobil improvizovaná nosítka. Pacifista v Pacifiku, který pod palbou zachránil desítky životů, píchal morfium Američanům i Japoncům a kdyby šel kolem Bela Lugosi v kostýmu Drákuly, píchne mu ho taky. Záchranářské aktivity desátníka Desmonda Dosse jsou bezesporu úctyhodné, ale proč se jich musel chopit zrovna režisér, který má na zpracování podobných kronik heroismu jen hrstku předností a hromadu nedostatků..? (19.01.2017)

Už tak fascinující příběh Desmonda Dosse se pod rukama Mela Gibsona změnil ve stoprocentně působivý protiválečný film, který od začátku do konce velmi přirozeně a bez jediného škobrtnutí či snad klišé plyne a s divákem si dělá doslova co chce. V první půli sledujeme Desmondovo odhodlání narukovat a přejeme mu, ať se to navzdory všemu a všem podaří. Ve druhé polovině s ním prožijeme nesmírně sugestivní válečné peklo a nechápeme, co může člověka přimět k tomu, aby se do něj vrhl dobrovolně (mimochodem kdo tvrdí, že první polovina je pro ženy a druhá pro muže, ten musí mít vážně jednoduchý život). Všichni herci jsou skvělí, režie nápaditá, scénář není žádná rychlokvaška a moc se mi líbila také hudba. Český podtitul filmu "Zrození hrdiny" je ale zavádějící, protože o hrdinství, které má spoustu podob, tady až tak nejde. Jde o přesvědčení, odvahu a víru v to, že dobré věci se přece nemůžou přestat dít ani na tom nejhorším místě na zemi. (12.11.2016)