Automat na přání

Příběh dvou malých uličníků je v dnešní době už zapomenutý film. Což je škoda, protože dětští herci zde předvedli velmi solidní výkon. A je jen málo dětských filmů, které dokážou oslnit tím, co se před kamerou děti dovedou. S trochou nadsázky se dají považovat za předchůdce slavného Tomáše Holého. Dojem z filmu, a to pro mě docela zásadní (tak zásadní, že jsem musel ubrat hvězdičku), mi zkazilo soudruhování. Jistě, film se natočil v dobách komunismu, ale ty odkazy jsou docela přehnané. Tomu napoví i chování represních jednotek. Naštěstí je tady milá a chytrá raketa URANIE, která chlapce donutí svá přání volit uvážlivě a užívat si krás života. Překvapením pro mě byla druhá polovina filmu a také konec, který bych rozhodně nečekal. Ale u tohoto typu to může dopadnout všelijak. Proto jej neberte vážně. Je to přece pro děti. (10.08.2014)

“Máte prospekty?" Josef Pinkava jednoduše dokázal dětskou duši pochopit. Na rozdíl od snímku Pohlaď kočce uši, ve kterém autor dává prostor hlavně dívčím hrdinkám, v tomto sci-fi dobrodružném filmu vystupují dva rošťáci. Honzova a Vaškova dobrodružství jsou podána poeticky (symbolem duhovky), metaforicky (především závěrečnými pasážemi, které se odehrávají v hradním vězení), ale i vtipně (úvodní obžerství na veletrhu, doučování dozorce). Představitelé obou kluků hráli přesvědčivě. Zajímavé je, že film měl premiéru v září 1968, přitom ti vojáci byla taková směs stalinistické a fašistické diktatury. 0+0+0+0+0=0 / 0=0+0+0+0+0 (22.02.2010)

Psychedelický hippie film pro děti. Tady buď někdo experimentoval s drogami, nebo scénář psaly samy děti a tvůrci se při natáčení stejně zhulili. Protože velkou část filmu tvoří různé krasohledy, barvičky, kuličky, přebarvené záběry přírody. Vážně mi to nepřišlo jako dětská fantazie, protože i ta má nějaká pravidla a určitý příběh. Tady sledujeme dva otravné, vlezlé a podle všeho pěkně oprsklé kluky, kterým nevadí nějaká ta zlodějna nebo něco zničit, zdá se. Nejdříve na brněnských veletrzích v době jejich strojírenské slávy snědí, co mohou, a sesbírají hromady prospektů (což tedy my kluci jsme tam taky sbírali prospekty, i když ne asi v takovém množství). Pak se přesuneme do vesnické školy, pak opět na veletrh, kde se najednou objeví jakýsi stroj na přání, a opět na vesnici, a znovu veletrh, a najednou kluci sedí v raketě do vesmíru, a pak jsou zase na louce, kde dědeček zalévá slunečnice a má psa a hlídá raketu, a jsme na půdě, a u rybníka, honí je hajný, a ve velkém skleníku se zeleninou je vyhmátne americká tajná služba a zavře je na hradě Pernštejn do vězení a... jo, i na toho medvěda se samopalem dojde. A na závěr klukům zahrajeme hezkou písničku. Mně by ani tak nevadil pokus o fantazii, kdyby to odněkud někam šlo, kdyby scény měly nějaký význam nebo kdyby některé věci byly alespoň symboly něčeho, ale tohle je takový film fantazie-pro-fantazii, který nemá ani nějaké vyznění, ponaučení, zamyšlení, pocit, nic. Jako když nastoupíte do autobusu, sledujete, jak se mění osazenstvo během té půl hodiny jízdy, a nakonec vystoupíte. Btw, na svou dobu to musel být docela drahý film - maketa rakety v životní velikosti, využití vrtulníku, samopaly... (19.02.2019)

Medvěd se samopalem, co vypadá jako Chewbacca? Představa v představě plynoucí z představy? Karel Gott zpívající stále dokola C'est la vie a ve vězení tím mučí vězně? Nádherné šílenství, u kterého si nejsem jistý co vlastně byla realita... ale ono je to přece jedno. (zajímalo by mně, jestli film neměl problém s distribucí, když si na tolika místech střílel ze socialistických frází a dokonce i májového průvodu:) (03.05.2010)

Film Automat na přání je vlastně jakýmsi kinematografickým holdem dětské představivosti, touhy po dobrodružství a v neposlední řadě i touhy po vykonání něčeho velkého a slavného. Zato dospělým nastavuje nemilosrdné zrcadlo. Dále je třeba ocenit, jak tvůrci filmu pracovali s barvami. To bylo něco na svoji dobu úžasného, zejména když uvážíme, že barevný materiál byl drahý a vzácný (a na filmy pro děti a mládež se používal spíše výjimečně). Tak třeba pohledy do kaleidoskopu jsou přímo kouzelné, zvláště pak ve spojení s filmovým trikem. Ovšem nejvíce mě pobavila scéna z vězeňské cely, kde je na pozadí slyšet píseň Karla Gotta C’est la vie, načež dozorce vzkřikne: „Ježíšmarjá, já zapomněl vypnout oblbovadlo!“ No, představte si, že byste měli dokola poslouchat „C’est la vie“ – to už by nebylo oblbování, ale přímo rafinované mučení... (16.12.2021)